A máme, čo sme chceli

A máme, co jsme chtěli je slovensko-kanadské koprodukční dramedy, poukazující na problematiku členství jedince v StB a následném dopadu na jeho rodinu. Snímek kombinuje vážné téma s rozdělením Československa na dva samostatné státy, na jehož klidný proces pohlíží ostatní státy světa v šoku a dávají nás za inspiraci. Originální téma, které se vyjma dobových záběrů, odehrává pouze na dvou lokacích, čímž z poslední doby svým dramatickým konfrontačním stylem "face to face" značně připomíná snímky typu Známí, neznámí či Vlastníci, si krade pro sebe naprosto okouzlující, charismatická a všechny ostatní herce zastiňující Rachel Kramer s americko-kanadskými kořeny v roli Charlie McKenzie. Už jen z důvodu vidět první celovečerák této vycházející filmové celosvětové hvězdy, doporučuji zajít na film Michala Kunese Kováče do kina, kde Vás svým výkonem doslova uhrane. Tři hvězdy. 🙂 (07.03.2024) (09.03.2024)

"Nová verze Pelíšků" je jen marketingový trik, jak nalákat diváky na film. Zbytečný trik, jak obecně o mnoha marketingových krocích platí. Když jsme vybírali film pro jarní firemní představení, bál jsem se, že to bude slabota. Opak je pravdou. Jak jindy bývám přísný, tentokrát o půl hvězdy přimhouřím oko a dávám režisérskému debutu Michala Kunese Kováče 80 %. Má to hlavu a patu, není to účelově hloupé a dá se v tom najít i hlubší poselství. Vlastně jinak souhlasím s recenzí Mirky Spáčilové (jen se o jednu hvězdičku lišíme), která na iDdnesu píše, že "film působí zrale, upřímně a promyšleně, třebaže nezapře ani jistou účelovost". Děj je jednoduchý - a protože film už běží měsíc, můžu trochu spoilerovat: Na Silvestra před rozpadem Československa na tátu praskne, že "byl estébák". Hysterický katolík ztropí scénu, táta dostane infarkt a rodina se skoro rozpadne. Nakonec se ukáže, že není estébák jako estébák. Důležité není jenom "co", ale i "proč". Často pak věci vypadají jinak, než se na první pohled zdá. A odpouštět je lidské... Btw, "nové Pelíšky" vracejí do hry staré známé téma - všichni komouši nebyli tak zlí, a není estébák jako estébák. Citlivé téma. Osobně jsem pro odpouštění konkrétním lidem. Kdykoli brojím proti komoušovi Pavlovi, není to pro jeho osobní selhání. Ale pro jeho hloupost a neschopnost sebereflexe - není to obyčejný komouš, ale nový symbol země. Země, kde být komouš pořád ještě je tak trochu zločin (i když už jsme zralí zrušit zákon 198/1993). (03.04.2024)

Těšil sem se díky obsazení na třaskavý večírek  s hromadou satiry okolo politiky a národností a přísná babička Holubová tomu celkem dobře nahrávala v prvních rýpavých náznacích, jenže po zjištění utajované skutečnosti se vztahy rozhádají a postavy se neuroticky přemístují z pokoje do pokoje a z židle na židli, dítě si po všem maluje a celé to smutně a bez energie vysmrádne v poslední československý večer. Společenských témat se to dotkne, ale nikam se to odvážněji nepouští. V pár chvílích mě přišlo, že se improvizovalo a v dalších se filmaři zbytečně utápěli v kamerových záběrech prožívání postav. Bohužel z toho bylo celkem 101 dlouhých minut. 45% (13.03.2024)

Mladý slovenský režisér Michal Kunes Kováč natočil moc pěkný film o soudržnosti rodiny a také o tom, že pravda mívá mnoho tváří a že při jejím odkrývání může vyplout na povrch nejedno nemilé tajemství. Vyzdvihnout bych chtěla hlavně skvěle vystavěný příběh a až nebývale vyrovnané herecké výkony těch nejvyšších kvalit. Viděno v Cinema City Forum Ústí nad Labem. (80%) (09.03.2024)

Ďalšia komédia z doby komunizmu, vtipné momenty striedajú tragické udalosti, odohrávajúce sa v jednej rodine, takmer celý film v jednom byte. Zaujímavé je sledovať kostýmy, zariadenie bytu, takisto soundtrack, ktorý nás prenesie do 90.rokov. Historické udalosti sú tu zobrazené dokumentárne, čo umocňuje autentickosť a zasadzuje nás do presne vymedzeného času, kedy sa lámal rok 1992/93 a vznikla naša republika ako aj Česká. (22.10.2023)