Zánik domu Usherovcov

Proklatě působivé dílo. I po všech těch letech a přes rozmlsanost současnými technicky dokonalými filmy, je to děsivé, mrazivé, depresivní a působivé dokonale budovanou atmosférou. A to všechno dokáže Epstein jen a pouze obrazovými prostředky, do detailu propracovanou vizuální poetikou. Výborné. Současní mistři horroru by se od něj mohli mnohému naučit. Některé záběry jsou tak působivé, že bych je chtěl mít jako velké fotografie k pověšení zeď. (07.03.2013)

Tak tento snímeček byl určitě pokud se nepletu prvním zfilmovaným přepisem podle známé literární předlohy od E.A.Poea (1809-1849)? Když tak mě opravte pokud se pletu? Jedná se vskutku o velmi napínavý a především příjemně a silně sugestivní film. Skloubil v sobě krásnou tajuplnou atmosféru z děsivými detaily navzájem. Režisér Epstein v něm tenkrát využil snad všech nejlepších výrazových prostředků tehdejší francouzské školy němého filmu. Důraz byl především kladen na obraznost a čistotu filmové výpovědi, ať už na svou dobu prostřednictvím jedinečného osvětlení, tajuplností interiérů, hrozivými bažinami a močály rozkládajícími se v okolí strašidelného domu, či nasazením výtečné trikové techniky. Film se mi líbil a proto hodnotím poměrně vysoko, a to nejen proto že jsem především velký milovník němého filmu, prostě staromilec. (27.10.2006)

Mezi Epsteinem nejobdivovanější vlastnosti filmu patřil animismus. Adaptace dvou Poeových povídek (Zánik domu Usherů a Medailon) oživuje neživé na rovině formy i obsahu. Zpět z říše mrtvých je žalem přivolaná milovaná bytost, statické objekty rozhýbává rytmická montáž. Oproti Trojdílnému zrcadlu je rytmus výrazně pomalejší, ale také jednotnější – namísto multiperspektivy se subjektivizace vnímání z větší části omezuje na Rodericka Ushera (nezapomenutelně posedlý výraz Jeana Debucourta), o jehož duševním roz(po)ložení nás informují objekty doplňující mistrně komponované záběry. Smutek zásluhou pozvolného tempa převládá nad strachem, ale přenášení rakve jsem okamžitě zařadil do osobního registru nejpůsobivějších hororových scén. 75% (07.01.2012)

Posedlost malováním. 24. 8. 2013 na litoměřickém filmovém festivalu v hospodě U letního kina od 18 hodin premiéra doprovodné improvizační hudby na pomezí noiseu a freejazzu Jana Grunta (Malé dechové cvičení - http://www.youtube.com/watch?v=ZgmnIxbIx6c, Tři tenoři a kontrabas - http://www.youtube.com/watch?v=-KsLee93hHk) na saxofon a Vojtěch Petržilka (Flower Cover - http://www.youtube.com/watch?v=Eyg6go837cI) s tereminem. (10.08.2013)

Po chvíli mučivého váhání jsem se rozhodl, že se mi tento podivný surrealistický horor líbil. A to i navzdory hudbě, kterou jsem měl tu smůlu, že jsem v té "své" verzi slyšel (melodie jak z Princezny ze mlejna se střídaly z flétnovými pokusy o hudbu od peruánských indiánů). Ve filmu bylo všechno, co mám na starých hororech tak rád - ponuré tajuplné sídlo, poeovská bezútěšná podzimní atmosféra, záhady a tajemství, šílený majitel panství Roderick Usher - i něco navíc (nádherně surreálná scéna pohřbu), takže bych si neměl stěžovat, ale stejně mi to nějak nesedělo, škoda přeškoda. Jako jednotlivé výjevy a obrazy uchvacující, jako soudržný film už podstatně méně. A to jsem vždycky myslel, že mám pro surrealismus slabost - ale asi jen v literatuře. (18.06.2013)