Na slovíčko, Nizzo

Jean Vigo se ukázal jako filmařský anarchista (oproti Vertovovu chladnému, racionálnímu přístupu) s citem pro vyhledávání a podtrhování neobvyklého a bizarního - ať se jedná o situace nebo tvary (což se může zdát zvláštní, ale v avantgardním filmu hraje kompozice tvarů - daná pochopitelně i úhly snímání - zásadní roli). V hlavě mi například uvízla opakovaná rytmická juxtapozice jeptišky a tanečnice... Svůj vlastní, charakteristický rukopis našel režisér jednak v sociálním ladění snímku (to není u výrazně levicové francouzské avantgardy neobvyklé), a především v práci s rytmizací filmu pomocí zrychlování a zpomalování obrazů/scén. Vigo vytvořil film-karneval. Tematicky i strukturně. Je to výrazně jiný přístup, než známe třeba od Vertova nebo Ruttmanna, ale je to vynikající. (14.08.2019)

V časoch, keď dokumentaristi krížom po Európe točili svoje "mestské symfónie", Jean Vigo vyprodukoval túto rapsódiu o Riviére. igo bol zaiste jedným z veľkých poétov plátna, ale inšpirácia pre tento portrét jasne pochádza z experimentov Dzigu Vertova, staršieho brata kameramana Borisa Kaufmana, režiséra poľského pôvodu, ktorý natočil významný "Человек с киноапаратом". (09.09.2011)

Jean Vigo je velmi těsně spjat s francouzským filmem 30. let. Během svého krátkého života natočil pouze čtyři díla, z nichž tento osobitý dokument z francouzské Riviéry je jeho debutem. Tento krátký dokument vzniknuvši na sklonku avantgardy je koncipován jako ostře sociální dílo. Srovnávání snobského ležérního života rentiérů, obludnost karnevalových festivalů (zcela absurdní masky tučňáků, černošek) s temnější stránkou tohoto města (bahno s bídou, nemocemi a nuzností), zcela jistě muselo pobouřit značné množství lidí (třeba i kvůli lehké sexuální symbolice). Práci s kamerou režisér svěřil zkušenému Bonsi Kaufmanovi - bratru neméně zkušeného sovětského režiséra Dzigy Vertova. Vše podbarvuje podmanivá hudba dávající snímku osobitější ráz. (10.09.2003)

Poprvé jsem neviděl nic víc než rtuťovitou podobiznu města a jeho obyvatel / hostů, formálně blízkou právem slavnějšímu "Člověku s kinoaparátem" spoluautorova / kameramanova bratra Dzigy Vertova, a měl pocit, že o třetinu kratší by byla možná účinnější. Docela mi uniklo, nač upozorňuje nejeden kritik, totiž že jde především o satiru, která v útoku na cizopasného měšťáka žongluje se symboly a asociacemi. Vigo ji natočil třináct let poté, co jeho otce, anarchistu známého pod jménem Miguel Almereyda, ve vězení uškrtily pravděpodobně cizí ruce jeho vlastními tkaničkami. Ty mu prý krátce předtím koupil jako dárek tehdy dvanáctiletý syn. (07.02.2016)

Aneb - "symfonie letoviska", kdybych měl svůj dojem vyjádřit v parafrázi názvu slavného filmu Waltera Ruttmanna, přičemž pětadvacet minut ve společnosti francouzské Riviéry lze kvalitativně zařadit právě vedle zmíněného snímku. Postupně procházíme všechno, co je na Nice krásné, ať už venku či uvnitř (scéna z casina), a když tu krásu nevidíme přímo, tak si ji domyslíme, viďte, milá dámo... :-) Působivý byl ale i navazující kontrast v podobě zavítání do zanedbaných čtvrtí. Snímek pro mě není jen dokumentem, ale také ztělesněným cestovatelským přáním (zvlášť v této době střídavě se silně uzavírajících a jen velmi málo otevírajících se hranic), kdy cestu do této destinace jsem již před časem měl na svém širším seznamu... Uvidíme, třeba se někdy poštěstí. Film výrazně pozvedává původní hudba Maurice Jauberta, která snímku a prostředí v něm dodává takovou energii, že dodává výslednému hodnocení jednu hvězdu navíc... a navíc si ji čas od času jen tak rád pustím. Ke shlédnutí ZDE. 90% (27.09.2020)