Poslední život na světě

Zbližovanie dvoch protikladných osôb na thajsko-japonský spôsob bolo vcelku pozerateľné, no nezanechalo vo mne žiadnu výraznejšiu stopu. Dôvod prečo to tak je, pekne opísal Jhershaw: neuchopiteľnosť, miestami nezrozumiteľnosť deja. (Pozn. - doplnená 4.10.2011) - predsa len niečo, čo vo mne film zanechal, a to veľmi silne je spomienka na Japoncov byt so vzorne naukladanými, skatalogizovanými komínmi kníh pozdĺž stien. Často sa mi táto scéna pripomenie. Preto zdvíham hodnotenie o hviezdičku vyššie. (26.01.2005)

Momenty zblizovani mezi klidnym a cistotnym, spise uzavrenym japoncem (Tadanobu Asano) a neporadnou, zivelnejsi thajkou nepostradaji svuj puvab. Vlastne myslim, ze tento film je spis romantickou mediataci a rozhodne se nejedna o thriller ci drama - na to je moc klidny ikdyz torza vyse zminenych zanru take obsahuje. Cernou komedii se pak snimek stava jen na malou chvili v samem zaveru jez zpestri cameo Takashi Miikeho. Zadny zazrak, ale slusne. (14.03.2008)

Psychedelická romance s pomalým tempem a vláčným plynutím času, nikam se nespěchá, ale o to více je film působivější ve vyobrazení hlavní dvojice a jejich vztahu, který je rozhodně nekonvenční. Režisér předvedl mnoho pěkných vychytávek a vizuálních nápadů. Kromě jedné lehce snové scény, se přidržel spíše realismu, ale bylo to přesto přesvědčivé a promlouvalo to ke mně. Příběh mě zaujal a hlavní herecká dvojice byla přesvědčivá, zejména Asano Tadanobu jako knihomol se zálibou v uklízení:) (13.09.2009)

Dost zvláštní (a pomalý) vývoj vztahu zakřiklého Japonce a samotářské Thajky v tomto příběhu má určitě něco do sebe. Kdyby se jednalo o film s jasným žánrovým záběrem, byl bych jistě spokojen více. Tady se tvůrci snaží být moc transcendentní až magičtí příliš. Asijská koprodukce, prolínání se japonského formálního filmového citu s typickou thajskou neurvalostí, je překvapivě zajímavá. 45 % (28.08.2009)

Poslední život na světě mě uchvátil svou atmosférou, která pohybuje na pomezí snu a reality. Nejsem si jist, zda jsem vše, co se ve filmu odehrálo, pochopil správně, například význam momentu, kdy hlavní ženská postava najednou někam zmizí a místo ní se objeví její mrtvá sestra, mi zcela unikl. Přesto, anebo možná proto, že jsem byl nucen vytvářet vlastní interpretace, se mi film velmi líbil. Velmi pomalé tempo vyprávění mi nečinilo problémy a nemohu říct, že jsem se při sledování nudil. Tónování obrazu do chladných barev (modrá a zelená) mi připomínalo Picassovu Melancholickou dívku a v kombinaci s emotivním hudebním podkresem na mě film z audiovizuálního hlediska působil velmi příjemně. (20.06.2011)