Vždyť jsme jen jednou na světě

Já to tušila. Jsem prostě Caprova holka, jeho filmy mě totiž vždycky dostanou. Tohle je sice můj třetí Caprův snímek, avšak můžu říct, že jak jsem si nikdy neoblíbila žádného režiséra natolik, abych musela sledovat jeho filmy, tak s Caprou se mi to stalo. Láká mě čím dál tím víc. I když hned na úvod řeknu, že tohle pro mě není nejlepší Caprův film, musím jít s hodnocením setsakramentsky vysoko. Protože TO konečně přišlo. Capra totiž opět namíchal tak lahodnou pohádku s tak milými postavičkami, okořenil to velkou dávkou vtipu a svým režisérským umem, až jsem se místy hlasitě smála, sem tam měla slzy na krajíčku a taky přišel ten úžasný pocit mrazení v zádech (zde ze samé radosti). Už jsem ani nedoufala, že se to v dohledné době nějakému filmu podaří. Ale Capra to se mnou holt umí a dostal mě tam, kam chtěl. (06.04.2012)

Po rozpačitém začátku se i z tohodle filmu vyklube skvělá komedie. Líbilo se mi až idilické vylíčení hlavních postav v kontrastu s rodinou milionářů. Děda, který z rukávu sype životní moudra, matka, která neustále píše na na svém stroji divadelní hry nebo otec a další původně náhodní kolemjdoucí, kteří ve sklepě vyrábějí celá léta ilegálně petardy. Neskutečné množství gagů a komických situací (soud, nóbl restaurace, parta dětí v parku atd...). Prostě vyloženě jsem se bavil a můžu říct, že se jedná o jednu z nejlepších komedíí 30. let, kterou jsem kdy viděl. Přišla mi snad i lepší než Caprova předchozí, oscary ověnčená komedie na podobné téma - Stalo se jedné noci. (14.01.2009)

Nemohl jsem si pomoct, ale ke konci už jsem měl pocit, že je to přece jen trochu zbytečně natahované a že by možná stálo za to skončit to trochu dříve, ubrat na patosu, který se zde místy projevoval, i když byl podáván příjemnými hereckými výkony, kdy to nebyl James Stewart, kdo na sebe nejvíce strhával pozornost, ale spíše Lionel Barrymore. (03.07.2017)

"Žijete jako ve filmu od Walta Disneyho!" Hodněkrát mě během sledování napadlo, jak by asi dopadl současný remake. A zjistil jsem, že hodně špatně. Tenhle krásný idealismus a optimismus se do dnešních dob zkrátka nedá převést - je to něco, co je na jednu stranu zcela ukotveno ve své době, ale právě díky tomu můžeme ten příběh prožít bez shovívavého úsměvu na rtech. Všechny ty trhlé postavičky dokáží do člověka nalít pozitivní energii a může nám být jedno, že přesně odhadneme, jak příběh skončí. V těchhle Caprových sociálních pohádkách je zlo vždycky poraženo, žádný jiný závěr by neměl šanci fungovat. A mimochodem, grimasy Edwarda Arnolda jsou k nezaplacení! (21.11.2010)

Spíše projde velbloud uchem jehly než bohatec do království nebeského, praví se v Bibli. A něco na tom je. Caprovy společenské komedie z 30. a 40. let však odmítají tuto posvátnou tezi akceptovat a staví proti ní idylický obrázek sociálního smíru, k němuž hrdinové oněch děl dospějí zpravidla skrze poznání známého vzorce: bohatství = zlo a osamělost, chudoba = poctivost, zábava a mnoho přátel. Tyto filmy však (na rozdíl od podobně schematických výtvorů socialistického realismu) nejsou apoštoly revoluce, naopak ukazují, že i v rámci kapitalistického status quo "když se chce, všechno jde". Jejich naivita je dnes samozřejmě do očí bijící. Ale horší se mi zdá, že Caprovy filmy (na rozdíl třeba od stejně starých Hawksových crazy komedií) díky své mainstreamové sterilitě značně vyšuměly i po stránce zábavnosti. You Can't Take It with You je však naštěstí adaptací poměrně zdařilé divadelní hry s poměrně kouzelnými postavami. (15.09.2007)