Strom na dreváky

Olmi v citlivém a poklidném duchu rekonstruuje zaniklou Evropu rozkročenou mezi agrární a průmyslovou epochou, přičemž továrny a svět s nimi přicházející se pro naše hrdiny zatím jen vzdáleně a trochu zlověstně rýsuje za obzorem. Dnešní Evropan si může už jen představovat jaké to bylo, když byly všude po krajině rozesety nespočty statků, mlýnů, polí a zahrad, kostelů, cest a cestiček ve kterých se každý den pracovalo a žilo s po generace nezměněným tempem. Idealizace však není na místě (a čest režisérovi, že ji do filmu netlačí) - lidé trpěli nespravedlivostí sociálního řádu, byli v zajetí pověrčivé víry, prospěchem a penězmi rozhodně nepohradali a práce byla hlavně povinností. Ale co naplat, když to vše ve svém životě dělali s takovou prostou upřímností, kterou už dnes nikdo nemá! (12.04.2013)

Rozhodně silný film, z něhož všeobecná láska k člověku vyloženě odkapává. - Podle mně jde totiž o upřímnou oslavu člověka a jeho údělu(ů)... Bohužel Olmi oslavuje nějak moc dlouho, jak by nevěděl, kdy skončit a tak se poslední hodina zdá vcelku zbytečná. Nejhůř podle mě dopadla scéna návštěvy novomanželů v Miláně, který v jinak syrovém, jednoduchém filmu působí vykonstruovaně a která ve svém závěru změní v jakousi zvrhlou náboženskou agitku. První dvě hodiny jsou ale vynikajícím pohledem na život jako takový. (20.12.2005)

Nemyslel jsem si, že by se mi tenhle film mohl líbit, ale to, jak je zde zachycen život na venkově, to se takhle zachytit podařilo skutečně málokomu. Je to jímavé, je to silné, je to pomalé, ale přitom se pořád něco děje, což je dáno hlavně skvělým střihem, kdy tady rozhodně nečekejte statickou kameru. Italskou tvorbu této doby jako celek neobdivuji, ale tento film ano. (06.11.2015)

Zaužívalo sa hovorievať "sprostý sedlák". Tento film ukazuje ako to bolo naozaj. Že neboli o nič sprostejší ako "mestskí ľudia" Naopak. Boli múdri svojimi skúsenosťami, silní vo svojom presvedčení a zvykoch po stáročia dedených, Neskutočne pokorní, pobožní a zároveň poverčiví. Že nevedeli mnohí čítať alebo písať im nevadilo svoju kultúru a vedomosti si prenášali ústne . Film mne osobne priniesol mnoho spomienok na rozprávanie starých ľudí a z bývalej republiky , či konca storočia. Dole na juhu žili v takýchto majeroch - usadlostiach tzv bíreši. Pracujúci (lopotiaci na statkárových poliach od svitu do mrku. Nemali také "poschodové byty" ako vo filme, ale vôkol celého dvora v rade vystavané "byty" v poradí: komora - -kuchyňa - izba - mastaľ , a takto sa to vrúbilo okolo celého dvora na statku. A v takýchto bytových jednotkách bývali často so šiestimi ôsmimimi deťmi (moja svokra dokonca pochádzala z dvanástich deti) najstaršíi spávali v kuchyni male deti naprieč postele po troch :). Do školy sa chodilo len v zime (známa otázka nie "do ktorej triedy chodíš", ale "koľkú zimu chodíš do školy") . V lete sa robilo vratne detí pomáhali zbierať chrobač z cukrovej repy, alebo vypichovať pichliače z porastov jačmeňa. Kone sa nechovali to mali iba veľkí gazdovia bíreši mali kravku a ta slúžila na všetko na mlieko na odchov teľaťa aj na zvoz krmy z poli. Ked bola zabíjačka tak domáci si nechávali šunku, slaninu, masť a trocha kaše a kosti na kapustnicu vždy sa navaril kotol kaše a hurky a tie sa roznášali (naši až na osem miest) takto od predvianoc až do februára maca vždy o d niekoho prišlo so zabíjačky hurka , trochu kaše, oškvarky a trocha pečeného mäsa a vždy čerstvé. Svadby ? svadby bývali male a rozdelene zvlášť hostina bola u ženíchovej rodiny a zvlášť u nevesty.. každý podával čo mohol (keď sa vydávala babka mali perkelt z králikov a z kohúta polievku) na svadbu chodili pomáhať tetky každý niečim pomohol či trochou muky alebo sliepkou ci vajíčkami. Nevesta so ženichom bývali do polnoci doma , po polnoci šli svadbiť k ženíchovej rodine, kde už ostala natrvalo. Deti sa vždy tešili lebo zrazu bolo o jedného menej a bolo viac miesta na spanie :) Oj rozpísal som sa napriek dlhej chvíle filmu nebanujem a s milou spomienkou dávam plný počet bodov. (05.06.2013)

Skvělá forma, film, který voní a je až fetišistický - klapot dřeváků, praní prádla... Přesto ale rozhodně není mým šálkem čaje. Lépe řečeno - je přesným opakem mého šálku. Za tři hodiny se mi nedostalo žádného příběhu nebo silnější emoce, zato teď už vím, že na rajčata je nejlepší kuřecí trus. Čili jako Receptář prima nápadů dobré, ale jinak ,,v dnešní uspěchané době" (haha) téměř k neukoukání. Dobrým příkladem je pasáž, v níž dva mladí snoubenci cestují lodí do Milána. Chápu - dva mladí lidé, co žijí celý život na vesnici, plují do velkého města. Okouzlení, napětí, myšlenky atd. Jistě. Ale opravdu je třeba ukázat, jak loď pomalu připlouvá, jak se přivazuje lano, jak se nosí na loď barely s olejem, jak všichni cestující, jeden po druhém, pomalu nastupují... Opravdu by nešlo udělat záběr na naše mladé na břehu, střih, a jsou na lodi - a aspoň trochu tak ulevit tříhodinové stopáži? Hezký film, ale spíš jako by mě zavřeli na tři hodiny do muzea. Do muzea o životě italských bezzemků ve 2. pol. 19. století. (19.08.2018)