Zimné prázdniny

Dvě tvrdé palice, které si nejdřív absolutně nic nedarují, leč posléze jsou to právě jejich vnitřní démoni, co je začnou chtě nechtě svádět dohromady. Giamatti se Sessou jsou skvělá ústřední dvojice, jež do ringu nepřináší nic nového, ale sebejistota, s jakou je Alexander Payne v hávu 70. let vede, je famózní. Kdo mě trochu zná, tuší, že mám pro tento školní mikrožánr slabost. Společnost mrtvých básníků, Vůně ženy a Dobrý Will Hunting jsou pro mě dodnes etalonem těch nejlepších příběhů na dobrou noc. The Holdovers jmenované vyjma nekončící kadence antických hlášek pravděpodobně v ničem nepřekonávají. Už však jen to, že je můžu v roce 2023 po boku těchto klasik jako mladšího vánočního sourozence doporučit, mi dělá nesmírnou radost. [Viennale 2023] (31.10.2023)

Tři smutné osudy, které se protnou o vánočních prázdninách v sedmdesátkách. Tři postavy, které se během těch pár dní od sebe navzájem něčemu přiučí. Alexander Payne hraje na jistotu, ale takhle sebejistě předaná moudra nejsou samozřejmostí. Podobné emoce a drobnočrty jsem čekal, že po sobě zanechá Paul Thomas Anderson se svojí Lékořicovou pizzou a jako ne. K Paynovým poškolákům se určitě znovu brzy vrátím. (21.01.2024)

Film roku! Zároveň nejlepší Payne, který doručil opravdu skvělou záležitost po všech stránkách. Už po půl hodině mi bylo jasný, že koukám na klasiku. Jako bych koukal na zapomenutý film Hala Ashbyho. Perfekt, 100%. Žádný jiný film mi letos neudělal takovou radost. A o tom se mile přu s kolegou v podcastu zde 👉 PLATFORMERS (24.02.2024)

Hodnotím lepším průměrem. Další dramatická konverzačka, tentokrát z prostředí univerzity a řeší se zde do hloubky vztah mezi učitelem a studentem, kteří toho mají víc společného než se může zdát. Paul Giamatti je skvělý ve své roli, ale strašně mi vadilo, že se mi střídalo to lenivé oko. Jednou to bylo levé, jednou pravé, to si nemohli někam napsat, jaké oko to má být? Zároveň se mi moc líbil výkon Da'Vine Joy Randolph, přijde mi, že se o jejím výkonu moc nemluví a je spíš zastiňován, proto jsem ráda, že si za ten výkon odnesla Globus a zaslouženě. Opět to má pomalejší tempo, ale bavil mě scénář, takže ten tomu trochu pomáhá přežít. (08.01.2024)

Zimní prázdniny ve mně vyvolaly dojem podobný tomu, který zažívám u filmů Petera Weira nebo Richarda Linklatera, a to dojem opravdovosti. Bez patosu či násilného ždímání emocí se parádně vypadajícímu retru daří postupně budovat neskutečně vřelý vztah ke zdánlivě nesympatickým postavám, které se skrze brilantní scénář postupně poznávají a lehce z donucení sbližují. Je to přesně ten typ filmu, který by si člověk nejvíc užil zachumlaný do deky u praskajícího krbu, zatímco venku hustě chumelí, protože právě takovou atmosféru zažívají i filmové postavy, které mohou směle soutěžit o nejsympatičtější trio poslední dekády. Každá z nich má nějaký svůj boj, který není vychtěný, ale bolestně pravdivý. Významně tomu napomáhají herci, kteří v rámci velmi civilních a trefných výkonů vdechli charakterům duši, se kterou se bude těžko loučit. Přesto film nikdy nesklouzne k lacinosti a neopírá se pouze o žal jako jiná indie dramata. Jde vlastně o parádní vánoční film se vším, co k tomu náleží, takže se tu sází zejména na pohodovou atmosféru, která ale nechává prostor i pro vážná témata. Těch je hned několik, každé dostává svůj potřebný prostor a je na divákovi, aby si vybral, které v něm nejvíc zarezonuje. A nebo si nemusí vybírat nic a jen si užít nádherný čas, který stráví na škole uzavřené sněhem se třemi opravdovými postavami. (20.02.2024)