Manon Lescaut

Nesmrtelný příběh Manon Lescaut je u nás proslaven Nezvalovou hrou a vzpomínkou na D 40. Trochu se zapomíná na Abbé Prévosta a jeho cyklus pamětí Memoires et aventures d'un homme de qualité qui s'est retiré du monde, jehož je Manon 7. dílem z roku 1731. Nicméně Nezvalova báseň je skutečně působivá a nikoli bez příčiny oslovuje tolik generací. Interpretována Štěpánkem, Preissovou, Přeučilem a Rážem, to je radost se zaposlouchat. Mívám sice pravidelné výhrady k vizuální stránce starých televizních inscenací, ale ty nejlepší z nich, mezi které Manon přirozeně patří, obstojí byť jen přednesem jako samostatné dílo. (17.01.2019)

Klasická televizní iscenace Nezvalovy klasické divadelní hry ve verších přináší vše, co je na Nezvalovi a jeho způsobu tvorby nejcennější: jiskřivý verš, nezkalený milostný cit, lyrickou, neopakovatelnou atmosféru, nabitou pozitivním napětím. Čistotu mladí, které je čisté, i když vlastně zkalené: to je osud titulní hrdinky. Není náhodné, že přes viditelně se prosazující normalizaci mohla vzniknout pozoruhodná báseň v obrazech, silou imaginace překonávající původní, podstatně prozaičtější literární předlohu z raného francouzského novověku. Petr Štěpánek a Jana Preissová, oba mladí a krásní, se v klíčových rolích svých uměleckých drah víc než osvědčili; špičkový výkon mnohdy i za hranicemi svých možností odvádějí i ti ostatní. Zdá-li se někomu, že poselství meziválečných levicových avantgard vyčpělo, MANON - a není v tomto ohledu zdaleka osamělá - prokazuje opak. Jako bychom i dnes cítili paže, natažené z obrazovky k televiznímu divákovi, jako bychom i dnes slyšeli zvonivý smích i přidušený šepot milenců. Křehké, chvějivé, nehmotné lze zachytit. Silou básnické myšlenky, mírou básnického talentu, okouzlením, které není jedincovým majetkem, ale může být a je sdíleno i druhými. V černobílém provedení času navzdory. (13.03.2008)

Něžný křehký milostný příběh ve verších – to je charakteristika této televizní inscenace. Při její realizaci se sešla skvělá trojice – Vítězslav Nezval se svými brilantními verši, pohledný Petr Štěpánek se svým excelentním herectvím a mladinká Jana Preissová jako okouzlující naivka. Navíc i černobílé provedení podtrhlo poetiku tohoto filmu. Nevšední snímek, který bych si ale netroufala doporučit dnešním mladým milovníkům akce a hororů. (08.02.2016)

Divadelní hry ve filmovém přepisu nejsou mé oblíbené, ale Manon je jednou z výjimek. Černobílá, barvu dostaly komunistické agitky, jí kupodivu sluší a s přibývajícími léty ještě bude. I Herci, kterí obecně nepatří k mým oblíbeným, snad s výjimkou Jany Šulcové, jsou skvělí. Do Petra Štěpánka jsme v té době byly se spolužačkami zamilované, kdo by si nepřál takového rytíře? (Pak to trochu shodil Zlatovláskou, ale je také být těžké synem Zdeňka Štěpánka) Preissová jako něžná Manon, a člověk jí to věřil. Trošku mi vadily některé kulisy, ale doba a peníze asi vykonaly své. Protože verše umřít, ach umřít pro krásu či Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela jsou už inflační, nabídnu jiné, které by mohly neznalého spíš přilákat: „Tři vidličky, tři nože. Tři lžíce, každá má tři nohy, však kdo si sedne pod parohy?“ Předlohou je hra Vítězslava Nezvala, který si ji však půjčil, či lépe přebásnil od abého Antoine François Prévosta. Román je to útloučký, leč klasicky milostný, a v určitém věku se čte jedním dechem, stojí za to znát obojí. Ale co ode mne můžete čekat jiného než doporučení knížky, případně zavítání do divadla, že. (12.06.2008)

"Manon je motýl, Manon je včela..." předlohu mám hodně ráda a film mě potěšil tím, že je také ve verších. Možná i díky tomu nedošlo k tomu, co se poměrně často stává, že je film pochopen jinak, než knížka, nebo je ve filmu něco záměrně pozměněno...prostě dětsky naivní Manon, co lásku a věrnost pochopila po svém zůstává stejnou jak na papíře, tak v televizi. Stejně tak bezhlavě zamilovaný rytíř zůstává tím samým věrným bláznem. Prostě bych to shrnula tím, že je to knížka s bonusem ve formě poslechu a pokoukání. (29.03.2014)