Hráč

„Tady bych žít nemohl, mám alergii na štěstí“ Údajně až osmiminutový (hodinky jsem nesledoval) úvodní záběr v sobě shrnuje, co je třeba znát pro snazší orientaci během následujících dvou hodin. Shrnuje v sobě Hollywood, který nám Robert Altman představuje „full frontal“. Pravdy infikované lží, totiž faktem, že je nám sdělována skrze filmové médium, se dobírá za pomoci mnohovrstvého příběhu, jenž využívá pomrkávání na diváka stejně často jako nečekaných, až podlých kliček. Zpočátku mě film moc nebavil, přistupoval jsem k něm spíše coby k relaxační hře „poznej hvězdu“ (Robertsová s Willisem jsou stejně nejlepší), ale když začínalo být čím dál zřejmější, jak dobře promyšlenou partii s námi režisér rozehrává, řekl jsem si, že ho nenechám vyhrát tak snadno. Nemá valného významu rozplývat se zde nad jednotlivostmi (nájezd na Hitchcockovu fotku během thrillerově laděné scény, pan M…), když film zasází tu nejtvrdší podpásovku teprve jako celek. Vždyť i množství známých tváří svolných k účasti v něčem tak nepříjemně upřímném vypovídá cosi o hollywoodském pokrytectví. Bráno z opačné strany, Altman mohl spoléhat, že film s tak vysokým „stars ratingem“ nikdy nebude naprostou mizérií. Je to prostě film plný paradoxů, jehož obsah bych ani po zaangažování veškerých mluvnických schopností nedokázal shrnout do 25 slov a méně. Pátou hvězdičku si schovávám pro druhé zhlédnutí, kdy doufám objevím i toho Jacka Lemmona. :-) 85% Zajímavé komentáře: Tetsuo, lupuscanis (02.10.2010)

Pan producent Mill by mě asi nepochválil za můj komentář, který je delší než pětadvacet slov, ale to snad nevadí... :-) Nabízí se určitá paralela se Sunset Boulevardem - stejně jako u Wildera vidíme odvrácenou stranu úsměvy zářícího Hollywoodu, jen s drobným posunem: uhnízdění ve vlastním světě nahrazuje tzv. máslo na hlavě a strach ze ztráty hřejivého pocitu. To je ale pochopitelné, tato svébytnost alespoň zaručuje snadější zapadnutí do mozaiky mého oblíbeného subžánru - filmařských autoreflexí. Oba filmy se mě dotýkají víceméně stejně, Hráče bych ale doporučoval více. (Billy, odvedl jste maximum, nicméně zobrazujete Zlatou éru, která už současným divákům není moc blízká, zatímco kolega Altman se svojí troškou do mlýna přichází v momentu, kdy se myšlení jeho současníků, zobrazujících především temnější stránky života, dokázalo plně aklimatizovat v mysli obecenstva.) Podobně jako u mého předchozího setkání s Altmanem platí konstatování, že "takhle to asi nějak bude" - množství hvězd, které se dostanou či dostaly do podobné šlamastyky jako zde náš Griffin, nevidí ani astronomové ve svých teleskopech. Není náhoda, že podobně jako ve výše odkazovaném snímku se účastnilo natáčení mnoho lidí z branže, vědomi si toho, že "proč by měli hrát, pro peněz pár", jak zpívala jistá socialistická rocková skupina. V tomto případě jsou právě herecké výkony silnou stránkou - především Tim Robbins v hlavní roli, ale také úsměvná camea - s ohledem na onen sarkastický hábit snímku byly prvotřídní výstupy Malcoma McDowella a Bruce Willise, kterého bych zde vzhledem k vývoji děje nečekal. Altman stejně jako jeho kolegové pojal Hráče coby prostor vyslovení se ke svým vzorům a pohrává si tak s vnímáním celku jako takového. Chvíli si tedy připadám jako ve světě Alfreda Hitchcocka (toho snímek připomíná asi nejvíce - stavbou děje nebo dialogy), mihne se tu i evropská artová kinematografie (Altman mi svým stylem přijde jako pokračovatel Felliniho, De Sicy nebo Formana, přesně v duchu jejich svérázu) a při erotických scénách prožívám stejné dusno jako v novějších thrillerech (nejen Základní instinkt, když jsme u té erotiky). Co více dodat? Fakt, že jsem si šetřil toto dílo na svůj jubilejní tisící komentář, sice zaváněl menším kalkulem, ale myslím, že tento významný milník v mém zdejším působení a vztahu, který jsem si za tu dobu ke kinematografii vypěstoval, je zde umístěn zaslouženě. :-) Sympatický komentář: lupucanis. 100% (16.01.2011)

Vedle Truffautovy Americké noci nejhezčí film o filmu. Zatímco Truffaut ale ukazuje období, kdy se klasická žánrová kinematografie přerodila v moderní, a svým autotematickým dílem to přímo dokládá, tak Altman ukazuje éru "Nového (nového) Hollywoodu", kde producenti opět vládnou příběhům. Hráč velmi vtipnou formou vypráví o tom, jak je producent pohlcen do typizovaného příběhu, jaké sám produkuje. Je to zlý, ale báječný film. (25.02.2003)

Satirická kritika Hollywoodu plná odkazů na slavné filmy (namátkou třeba M nebo Freaks) a obsazená mnoha slavnými herci, kteří zde někdy mají i jenom malý štěk (třeba ta úžasná role Julie Roberts a Bruce Willise, která do celého poselství filmu úplně nádherně zapadá). Navíc je to většinou chytře napsané a první polovina mě i docela zaujala. Strašně bych chtěl dát víc, ale bohužel to na vyšší hodnocení nevidím. V druhé polovině to začne ztrácet dech, děj mě bůhvíjak neoslovil a ačkoli je zde pár skvělých scén (třeba ta úvodní se mi líbila), ani tak z toho filmu nemám nějaké silnější dojmy. Rád jsem to viděl, má to co říct, ale zas tak mě to nenadchlo. Možná je chyba, že jsem čekal něco ve stylu Americké noci, přičemž tohle s ní má společné snad jen filmařské zákulisí, tudíž jsem byl trochu zklamán. Třeba Hráče docením někdy v budoucnu po druhém zhlédnutí, možná taky ne, protože se tu opět projevuje, že Altman nemá moc cit pro tempo, ale prozatím to na víc lepší 3* nevidím. (05.03.2021)

Pocta klasickému Hollywoodu. Podobné například Basic Instinct, L.A. Confidential nebo Cinatown s tím rozdílem, že Player kromě kriminálního spletence parafrázuje svým jazykem kolébku fimu počátkem devadesátých let, což byla přesně ta doba začínajících obřích rozpočtů a velké politiky, kterou tak dobře známe z dnešních kin. Altman si hraje s žánry, nebojí se spousty narážek, neortodoxních názorů/postojů a sžíravých situací, které musí hlavní hrdinové konfrontovat. Účast tolika filmových hvězd působí exkluzivně a přidává na exotičnosti. Divák tak kromě bravurního scénáře sleduje každou chvíli různá camea a plakáty starých fláků, na zdech. Jeden z klíčových filmů první poloviny devadesátých let a troufám si říct, čím starší, tím lepší, jelikož po tolika letech se k tomu všemu přidává neopakovatelná premisa čiré nostalgie, což v době vzniku nebylo možné. (01.05.2016)