Karaoke Blues

Finsko. Deprese. Finsko. Deprese. O čem že byl ten film? FINSKO! DEPRESE! (pouze úvod mého komentáře a i ten má v sobě více emocí než celý film) ___________ Ano, je to funkční, kvalitně zpracované, esteticky zvládnuté, dostatečně promyšlené atd. etc. Ale můj hlavní problém s Karaoke blues je to, že je to film extrémně obyčejný a minimalistický. Je mi jedno, pokud si nějaký člověk zvolí jako jedinou náplň svého života to, že pracuje, poslouchá rádio a chodí do karaoke baru. Pohoda, nemám problém, ať si dělá, co chce. Ale vystavět na těchto třech aktivitách celé osobnosti dvou hlavních postav filmu, no, to je zajímavá taktika na zaujmutí diváků. Toť jedna věc - o postavách víme minimum a v rámci filmu se toto minimum rozšíří (překvapivě) minimálně. ________ Druhá věc - politická rovina snímku. Již zmíněné rádio slouží dvěma věcem: poslechu hudby a poslechu zpráv o válce na Ukrajině. Zapadá to do filmu/příběhu? Podle mě nikoliv. Možná se autor snažil vytvořit jakýsi kontrast mezi obyčejným pracovním životem a tragédiemi války, nebo spíše kontrast mezi jeho minulou spoluprací s Alexandrovci (Total Balalaika Show) a jeho současném politickém přesvědčení. Z tohoto rozhovoru s Akim jsem se pouze dozvěděl, že to bylo nevyhnutelné, aby to zmínil, přičemž se vstupem Finska do NATO nesouhlasí. Ok. To ale nic nemění na tom, že mi to do filmu nesedí a působí to rušivě. __________ Třetí věc - „herecké výkony“. Zde se vracím k úvodu komentáře, jelikož naše dvě hlavní postavy jsou čirou esencí nulové emocionality. Finsko je stereotypně bráno jako země introvertů v depresi a naše dvě postavy tento stereotyp věrně naplňují (obzvlášť hl. mužská postava Holappa, který je ještě k tomu alkoholik). Uznávám, že zadívat se na chvíli na nehybné tváře byla vítaná změna - v porovnání např. s upištěnou Barbie z minulého roku. Ale opět, vystavět na tom celý film? Někomu to jistě stačí, ale ve mně to již v polovině filmu začalo vyvolávat určitou repetitivnost... ještě k tomu namočenou ve vší obyčejnosti a minimalističnosti. __________ Závěrem. Karaoke blues je dobrý film o dvou ztracených duších, které si k sobě hledají cestu (i přes veškerou šablonovitost a obyčejnost). Nelze opomenout také (podle mě nejlepší) scénu v karaoke baru, kde dvě blondýny na jevišti předvádějí nejpůsobivější song, který se ve filmu nachází (YT live verze zde). Karaoke blues má své dobré momenty, ale na současných 82 %, co zde má, bych to opravdu neviděl. (23.01.2024)

Je to trapné, ale zrovna na Godarda jsem si po filmu vzpomněl v tom, jak jednou na otázku o čem je jeden z jeho filmů, novináři odpověděl, že je o tom, jak se chlapec zamiluje do dívky a je tam pes. U něj to samozřejmě nebylo tak jednoduché, ale vlastně tím ideálně popsal tento Kaurismäkiho snímek. Přitom to je vlastně ten nejčernější humor o tom, jak všechny negativní aspekty světa nejvíce doléhají na ty, kteří od něj chtějí nejméně. PS: je legrační sledovat zdejší festivalové nadšení z 81 minut trvajícího čitelného evropského filmu, který se tam mezi tříhodinovými altajskými experimenty skvěl jako růže mezi bodláčím, stejně jako bylo včera na předpremiéře ve fancy pantsy butique kině Přítomnost legrační sledovat daleko rezervovanější reakce od lidí, kteří film sledovali přes rameno finského diplomatického atašé s kyblíkem šampaňského po ruce. Ironičtější prostředí pro film spadající do režisérovi proletářské trilogie bys nevymyslel. PPS: Thoughts and prayers jdou za tvůrcema plakátů k filmu, kteří tam do toho výjevu,  naroubovali toho čokla, přičemž český plakát ho má o celé dvě řady blíže než americký plakát, přičemž český pes má zasmušilejší výraz než ten americký, který je takový žoviální, čtverácký. PPS: Proč se to v česku jmenuje úplně random Karaoke Blues, zatímco všude jinde se to překládá správně jako "Spadlé listy"? (15.11.2023)

Fíni sú super, ani záclony si v domoch nedávajú, nech sa každý kuká, veď aj tak každý chlastá, nie je čo skrývať. Táto romanca medzi lúzrami je čistá festivalovka, ktorá siaha po oceneniach. Na takúto dvojicu sa bežne nenarazí a už vôbec nie vo Fínsku. Veď sa to aj v originále volá "Padajúce lístie" a to vo Fínsku sú pritom skôr diery v zamrznutých jazerách. Sila alebo skôr celý obsah filmu je vo výborne vypracovaných dialógoch, na mnohých narážkach sa dá zasmiať a pritom sa nesmeje nikto, tu u Fínov tiež nevídať tak často. Nie je to ale film pre každého, to artové podivínstvo nezaujme každého, ale aspoň to nie je typická festivalová zlátanina s povinnou korektnosťou, ktorou ideme za cenami, lebo veď sám Kaurismäki prekvapuje vo svojej názorovej rovine, keď bol proti vstupu Fínska do NATO a vyzval aj Izrael na ukončenie násilia v Gaze. Obávam sa však, že mnohí film nadhodnocujú len preto, aby sa necítili hlúpo, lebo každý chce byť rozumbrada. (27.01.2024)

Dva hnojaři, co nevedou smysluplnou debatu každý den, ale věří v dobro lidstva a míru na zemi, jsou komicky tragičtí, ve všech norem života. Finové jsou jinačí bojleři, a takovou největší romantiku jsem neviděl od dob Hříšného tance, a neměl zároveň nutkání pustit si rádio Blaník. Černo absurdní love story, Finsko je můj nový crush ❤️ (10.04.2024)

Je až neuvěřitelné, jak si někteří filmoví umělci dokáží udržet svůj originální styl vyprávění a budování atmosféry po desítky let...chceš nádherně zoufalou a ponurou love story odehrávající se v té nejšedivější helsinské šedi o dvou beznadějných lidských případech, kteří jsou, stejně jako všechny postavy kolem nich, zcela bez emocí? Zde je vše...v nicotě, ze které Kaurismäki opět vytváří silný filmový zážitek napříč několika žánry a podpořený nádherným finským hudebním folklórem. Pro znalce jeho tvorby nádherná klasika, pro všechny ostatní velmi originální a zcela výjimečně odvyprávěný prachobyčejný příběh o odvaze a touze změnit cokoliv, co nám překáží žít...[Filmový klub Citadela] (20.12.2023)