Sindibád

Ukázka dialogu: "Mými druhy jsou smaltované dostavníky" - "Žáby, hadi a křečci vidí počasí dopředu" - "Ano, pouze rovní muži nevidí zítřka.".....Dáva vám to smysl? Že ne? A takových slovních perel je film plný od začátku do konce. Vyprázděná narace s hezkými obrázky, kdy prošedivělý muž středního věku prochází městem a byty se secesním nábytkem a ženské protějšky se mu nabízejí bez rozmyslu, jak zrovna tvůrce napadne. Sááákryš a to jsem si myslel, že jsem artově založený a pocitové filmy jsou moje krevní skupina. No nic, popojedem. Aťžijou smaltované dostavníky! (23.07.2012)

Zoltán Huszárik, duší filmař-básník - ale i výtvarný umělec a grafik - označující své experimentální snímky jako piktografy (psaní v obrazech), pracoval do své sebevraždy v roce 1981 ve Studiu Bély Balázse, kde ovlivnil i řadu mladších kolegů krystalicky čistou filmovostí a prací s obrazem, jež se bohatě projevila i v jednom z mála dlouhometrážních filmů, které natočil, Sindibádovi, vzniklém podle bohémských autobiografických povídek Gyulyho Krúdyho. Dějištěm jsou venkovská zákoutí a plenéry ve všech poetických ročních dobách i interiéry domů, lokálů a nevěstinců ve stylovém období zdobné secese, krátké epoše jemných kostýmů, něžných linek a ornamentálních tvarů. Jimi prochází zestárlý labužník a milovník žen Sindibád, tvarovaný podle postavy z Pohádek tisíce a jedné noci, jenž se stává v Huszárikově pojetí subjektem celého vyprávění: jeho očima vnímáme a soustředíme se na detaily života, který již uniká a zčásti ožívá jen ve vzpomínkách na bývalá milostná vzplanutí, lahodné smyslové požitky, mládí a elán. Mozaikovitá struktura využívá barevné a světelné imprese, dekorativnost prostoru, přirozenou krásu květů, či zrcadlení na ledové plošině, kamera se pohybuje v prostoru, a záhy ji střídá montáž detailů a makrodetailů (především jídla). Film plyne dál a Sindibád chřadne, symbolicky jako Ježíš na kříži pak klesá k zemi v barokním kostele a film tiše uhasíná s ním. (17.01.2012)

Melancholický příběh z počátku 20. století podle povídek Gyuly Krúdyho - titulní hrdina potřebuje neustálý pohyb, změnu, intenzivní prožitek, například v náručí žen. Stejně jako vyhasínají uhlíky ve statických záběrech, vyhasíná i milostný a životní elán Sindbáda. Film okouzlí jedinečnou atmosférou, nezapomenutelná je scéna z restaurace, kde Sindbád požije morkovou kost ("horkou jako srdce milenky") s papričkou, masovou polévku s chilli paprikou a bažanta s okurkou a bramborovou kaší. (21.07.2005)

Výtvarně nádhernou záležitost s bohatou dobovou výpravou, kamerou a originálními prostřihy ještě z času na čas spestří kousek pěkné hudby a tím výčet kladů pro mě nadobro končí. Žel ani nadprůměrná výtvarní stránka tady nedokázala (až na pár podmanivých sekvencí) zahnat do kouta mé obrovské znudění z filmu s naprosto nezáživným, odosobněným a chvílemi až vyprázdněným dějem v podobě útržků ze života a hodů stárnoucího milovníka žen a jídla. Režisér ve snaze udělat ryze komorní film stylizuje kreace herců tak, že nejednou chodí, mluví a jednají pomaleji ve srovnání s běžným životem a zapomínají u toho vyjadřovat jakékoliv výraznější emoce. Zoltán Latinovics mě před časem bavil v komedii Vitejte, pane majore!, tady mě málem jeho výkon strhl do tuhého spánku, asi jako celý tento formálně vyleštěný film bez příběhu a bez myšlenky. [45%] (22.08.2021)

Kultovní maďarský film je adaptací povídek Gyuly Krúdyho. Hlavní hrdina v něm zažívá nespočet dobrodružství, ale o velké části z nich ve skutečnosti jenom mluví nebo sní. Kameraman Sándor Sára v tomto filmu dokazuje, že spektrum jeho možností je široké a že si dokáže poradit i s filmy méně realistického ražení. Populární herec Zoltán Latinovits se svojí role zhostil na výbornou, ale film jako celek mi příliš nesednul. Užíval jsem si netradiční asociativní střih i zajímavou kameru, ale děj mě nezaujal a po skončení projekce jsem si uvědomil, že k němu mám naprosto nulový emociální vztah. (20.02.2012)