V sobotu večer, v nedeľu ráno

Pamětníci si možná vybaví stařičký televizní komediální výstup Holzmanna a Janžurové, kteří se nemohli shodnout na termínu návštěvy filmového představení V sobotu večer, v neděli ráno. Až po mnoha letech jsem zjistil, že zmíněný titul skutečně existuje. Snad žádný jiný film 50. let nezachycuje tak přesvědčivě život britské nižší třídy. Reiszovi se podařilo stylem blížícím se dokumentárnímu filmu zachytit vzhled a atmosféru dělnických čtvrtí oné éry. Tehdejší mládež viděla v hlavním hrdinovi někoho, kdo se nebojí žít po svém a kdo hází za hlavu společenské konvence. Nechápejte Arthura Seatona jako rebela, co chce měnit a napravovat svět, ale spíš jako nedomrlého předchůdce Rentona z Trainspottingu. Arthur si chce jen užívat a stačí mu vlastně docela málo - nějaký ten alkohol, dostupný sex bez závazků a pocit, že mu do života nikdo nekecá. Film porušoval dvě zásadní společenská tabu své doby - poměr vdané ženy s hejskem a především potrat, který byl v oné době pochopitelně přísně zakázaný. Sexuální revoluce ještě zdaleka nebyla na pořadu dne a společnost 50. let byla prudérní. Celkový dojem: 85 %. (01.05.2020)

Zdá se, že ne každý v tom vidí vrchol britského realismu 60-tých let, je fakt, že hrdina v podání (skutečně výborného !!) Alberta Finneyho je svým způsobem nesympatický, ale já mám právě tento kousek nejraději. Navíc je poučné vidět, jak se nakonec všichni ti rozhněvaní mladí muži ohlédnou, vychládnou a rezignovaně přijmou maloměstký život, kterým tak hlasitě pohrdali. (18.11.2008)

Když jsemo tomhle filmu četl prvně, tak mi přišlo, že se bude jednat o sociální tématiku, kdy lidi jsou tím, jak chodí do práce, jak si vydělávají na živobytí tak otrávení a duševně demolovaní, že jen v sobotu večer je jediná šance něco zážít, setkat se s těmi, co jsou člověku blízcí a vést s nimi hovory, které člověku vyhovují, cítí se při těch lidech fajn, což není přes týden. Tohle mě napadlo tehdy, napoprvé, když jsem narazil na tenhle film v knize 100 filmů světové kinematografie. KAREL REISZ natočil později "Francouzovu milenku", a jedná se o dítě, které zachránil dnes již 101 letý pán, před téměř jistou smrtí. Kdyby nebyl, tak by nemohl udělat tyhle hezké filmy. Současně to ale relativizuje i význam lidského života. Kolik je takových, co zemřeli na mor či černý kašel, nebo já nevím co, a mohli udělat pěkné věci, ale neudělali, protože se toho prostě nedožili. Taky mi ten film evokuje, že jsem tehdy četl trilogii Dos Passos - U.S.A., kde se probírají imprese života. kniha je sice staršího data, ale tehdy jsem dost soucítil s těžkým údělem dělníka v zaprášených a špinavých (nehygienických) prostorách, kde dělnící často pracují (doly, některé fabriky atd.). Nevěděl jsem tehdy, že řada dělníků tuhle práci má ráda, i když současně nadávají, ale je to pro ně jistota, bez níž žijí jako kapři na suchu. Někdo se třeba diví, že nepíši rovnou o filmu. Ale když já si raději přehrávám i těšení se, než jsem ten film později viděl. Anebo jde o poznámky, které mají pro mě význam. Až dokomentuji první várku filmů, tak se stejně mohu k tomu všemu vracet a zarozjímat si. Je to zde i takový deníček. O filmu samotném třeba jindy. (14.09.2010)

Albert Finney bol kedysi veľký frajer. Baby v meste sa oňho mohli roztrhať a navyše má svojský zmysel pre humor. Teda jeho postava v tomto filme. Typickejší britský film si ani neviem predstaviť. Ošarpané domy, fabriky, šeď, nič moc interiéry. No a puby s pivom bez peny do plna. Kombinácia neorealizmu a amerických drám s rozorvanými mladíkmi hranými Deanom, Newmanom a Brandom. Zasadená do špecifického britského prostredia. Presne takto mi to vyhovuje. (10.11.2014)

Černobílé realistické drama z převážně víkendových prožitků jednoho pohledného drzého antihrdiny bez skrupulí - mladého dělníka rozhněvaného na stereotyp obyčejného života. Filmové zamyšlení, jak dlouho si lze beztrestně užívat bezstarostného mládenectví (pivní dýchánky v hospodách, cizí vdaná žena, hezká mladá dívka, rybaření, pouťová zábava -"a všechno ostatní je propaganda") a zda nakonec i na lehkovážného mladíka nedolehne zodpovědnost a plánování rodinného života. Jenže - je to filmová novela bez výraznější katarze, napětí a jen s málem vznikajících emocí. Tak to prostě chodí. Dobrý, ale ne příliš příjemný film jen zobrazuje obecně známou životní situaci mnoha dvacátníků a nic zvláštního podle mne nepřidává. Přesto podotýkám, že snímek vyhrál v roce 1961 cenu Britské Akademie BAFTA za nejlepší britský film. (01.04.2009)