Ukigusa

[3,5*]     Vizuálne nádherné dielo (skvelá kamera Kazua Mijagawu) s nostalgickou náladou, ktoré sa zaoberá pre Ozua tradičnými témami, ako sú rodinné vzťahy, hodnotový rozpor medzi mladou a staršou generáciou, konflikt medzi tradíciou a modernosťou. Príbeh ma celkom zaujal, ale na druhej strane ma pomerne často iritovala toporná teatrálnosť v hereckých prejavoch a aj v dialógoch. Vyzdvihnúť musím neobvykle krásnu Japonku Ajako Wakao v role mladej Kayo. Vo filme je trochu cítiť západný vplyv, hlavne tá hudba je ako z nejakého francúzskeho filmu. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.     "Are you angry now? Serves you right. The world is a wheel. You can't always be lucky. I want you to remember that!" (31.05.2022)

On si vsune do úst cigaretu, hledá sirky. Ona k němu přijde, ze své krabičky jednu vytáhne, škrtne a čeká, až si o ní muž svoji cigaretu zápalí. Ten ji ignoruje a hledá dál. Sirka dohoří, žena zápalí další a čeká. Když už sirka dohořívá, tak se k ní muž nakloní a cigaretu si zápalí. A v ten moment víme, že všechno dobře dopadne. Nejkrásnější a nejsubtilnější scéna smíření, jakou jsem kdy ve filmu viděl. Ozuovi se podařilo krásně zachytit prchavý svět japonských kočovných herců, kteří jako traviny ve větru nikdy nezůstanou v klidu a jejichž vykořeněnost byla tradičně jak zdrojem opovržení tak touhy uniknout z pravidly svázané a na místo vázané společnosti, která neustále vyžaduje, sleduje, dohlíží. Principálův výbuch vzteku, když se jeho nepřiznaný syn zamiluje do jedné z jeho hereček, je toho skvělou ilustrací. On někam patří, ona ne, on se může stát respektovaným členem komunity, ona kromě zbytku souboru nikoho nemá. Je poznamenaná a pro tak důležitou instituci, jakou je manželství, kde jde více o status než o lásku, zcela nevhodná. Další z Ozuových pokusů naposledy zachytit zlomek mizejícího tradičního Japonska, které svou jinakostí, citlivostí a lyričností nepřestává okouzlovat ani dnes. (28.04.2014)

Už jen to, jak je tenhle snímek krásně barevný, je potěchou pro oči. Právě oči jsou primárně smysl, který je při sledování tohoto filmu využíván. I když je zvukově malebný, v tomhle smyslu až tak nevyniká a bude to právě obrazový dojem, který ve vás zůstane, a to i s poslední scénou. Krásné, vtipné a tragické bez toho, aby se jednotlivé roviny navzájem nulovaly. (23.03.2015)

,,Žádné zprávy, špatné zprávy.“ ,,Strašné.“ Plovoucími stébly mě Ozu trochu zaskočil. Narozdíl od předchozích dvou filmů, které jsem od něj viděl se v tomto nachází více vyhrocených scén, víc emocí a dokonce i fyzické násilí. To jsem od mistra klidných až relaxačních kompozicí vůbec nečekal. Nicméně jinak je tento film plný jednoduchých dialogů, lidskosti a příjemné hudby. Prostředí japonského divadla příběh trochu ozvláštňuje, zbytek je poměrně obyčejný příběh vztahů v jedné zvláštní rodině. Ten mě bohužel příliš nezaujal, asi to bylo způsobeno i ne příliš sympatickými postavami v čele s šéfem divadelního spolku. Naprosto úchvatné jsou ale drobné detaily z japonského života, např. v průběhu filmu pojídají zvláštní červené želé v misce. Těchto malých drobností jsem si užíval dosyta. (12.11.2017)

Zdá se, že přece jen Ozu v poslední fázi dal více prostoru emocím, nebo alespoň je expresivněji ukazoval na plátně. V tomle filmu je jich rozhodně na Ozua nadprůměr, ale vůbec to nevadí. Je to pořád on, důslednej pozorovatel života. A klasických záběrů do uliček, na domy, šumění větru atd. se samozřejmě dočkáme. Krásný jsou oba nenásilný happyendy, ke kterým film dospěje. (03.08.2010)