Príbeh z Tokia

Ze začátku mi celkem trvalo než jsem se dokázal naladit na pomalé tempo filmu. Na druhou stranu, takhle obyčejný příběh opravdu nepotřebuje žádnou zbytečnou okázalost a velká gesta. Oč je banálnější, tím je univerzálnější. Přes všechnu japonskou exotičnost je dobře pochopitelný i u nás a v současnosti. A ve své druhé polovině mi dokázal, že v jednoduchosti je opravdu síla. (22.01.2004)

Príbeh z Tokia by sa mohol nazývať Všeobecný ľudský príbeh z akéhokoľvek veľkomesta na svete v akomkoľvek čase. Ozu asi chcel vyjadriť svojim filmom určitý posun v medziľudských medzigeneračných vzťahoch moderného povojnového Japonska a toho predtým, lenže podarilo sa mu skôr dokázať, že ľudia sú a boli všade a vždy rovnakí. Priepasť medzi deťmi a rodičmi sa vekom neustále zväčšuje a vďaka niektorým dialógom Príbehu z Tokia sa budete možno pozerať inak aj na niektorých členov vašej širšej rodiny, ktorí vám sú vďaka ich chladnejšiemu a pragmatickému prístupu nesympatickí. Niežeby sa Ozu neprikláňal na stranu rodičov, súdom by som však jeho prístup nenazval. Život natoľko čiernobiely nie je. Technické hľadisko však odlišné od našich konvencií je, akoby náhodou pokladaná kamera na rôzne miesta bytov snímala voyeristicky náhodné rozhovory bežných ľudí. Film tak získava napriek miernemu zostarnutiu autenticitu. Život starých pripomína pomalé kľudné hompálanie sa lodiek na vlnách rieky, život mladej generácie rýchliky pendlujúce medzi prudko sa rozvíjajúcimi japonskými megapolismi. (20.02.2014)

Film je mi blízký civilním pojetím a jemným rozkrýváním rodinné historie (a díky ní i velké historie Japonska 30. až 50. let), prodchnuté i evropským lyrismem (blízkost Sikově neorealismu a ruské kinematografii konce 50. let). Podstatná je pro mě i životní filozofie snímku - pokora a smířenost stáří (v porovnání s idealismem mládí a pragmatismem středního věku). (02.02.2011)

Ozův nejdůležitější film, a také, pro mnohé vůbec nejlepší film všech dob (Sight and Sound). Uznaní odoborné komunity, které Tokyo Story řadí vedle velikánů média (Citizen Kane a Vertigo) je důkazem toho, že Příběh z Tokia zraje jako víno a je stále aktuální a má nadšencům, ale i divákům, co říci. Ostatně jako většina filmů mistra Jasudžiró Ozua. Na první pohled prosté, pro někoho možná až banální, záležitosti ohledně života poválečné japonské střední třídy ovšem vzbuzují více emocí, než by se mohlo zdát. Dopomáhají k tomu perfektní dialogy a jistá elegance, kterou nízko položená (a statická) kamera umožňuje. Po právu vyzdvihovaný film, který by si neměl nechat ujít žádný fanoušek kinematografie. (12.03.2021)

Môj prvý a pravdepodobne aj posledný film, ktorý som si od Ozu pustil. Síce mi štýlom pripadá ako taký predchodca Hirokazu Koreedu, ktorého filmy mi celkom sedia, ale tento film ma strašne sklamal. Zápletku tvorí taký civilný rozbor jednej rodiny. Čo je ok a tešil som sa na to, ale herecké výkony ma iritovali. Pôsobili veľmi neprirodzene. Takisto ma štvala kamera pri dialógoch. Najprv ich sníma z pozadia, čo pôsobí jak keby divák ich rozhovory šmíroval a to sa strieda so zábermi detailu, keď postavy hovoria skoro priamo do kamery. Čo zase pôsobí nepríjemne. Pritom takto nie sú snímane len vyhrotené situácie, čo by dávalo aspoň trochu zmysel ale aj kopa normálnych rozhovorov. Proste mi to celkovo nesadlo, jak vizuálne tak dramaticky. 4/10. (27.04.2019)