Pán veľrýb

Po celkem dlouhé době se mnou film zamával tak, že mi místy naskakovala každému filmovému fanatikovi velmi známá husí kůže. Biják zpočátku trochu klame, když se v první polovině spíš než v mýtech tane v rodinných roztržkách nad přebíráním odpovědnosti a úloh, aby naplno zabrnkal na skutečně citlivou strunu až v půlce druhé. Rozhodně lituji, že jsem si k „Pánovi velryb” hledal cestu tak dlouho let a nakonec jej ani neshlédl najednou, přivodil mi nicméně nakonec velmi silný zážitek. Ať už to bylo níže (a výše) zhusta peskovaným patosem [jež jsem v nějak iritující míře nezaznamenal a vyskytl-li se, lze to připisovat na vrub ani ne tak špinavým slzopudným trikům, jako spíš univerzálnosti (někdo by řekl klišoidnosti) příběhu], nebo prostě tím, že film operuje se skutečně silným materiálem, který rezonovat prostě musí. Kromě storky, která působí jak nějaký etnografický záznam opoznámkovaný feministkou, zapůsobí fotogenicky strohé exteriéry, civilní herectví i filmařina a pseudo-etnická hudba Lisy Gerrard (ex-Dead Can Dance). Těm co neviděli (film) a neslyšeli (Dead Can Dance) vřele doporučuji. (27.03.2012)

Pomalý, prírodný film o jednej nie moc známej, zato krásnej kultúre. Koho prvá veta odstrašila, nech sa má napozore!! Tento film ho asi zabije. Ktorým sa neobrátil žalúdok naruby ešte spomeniem krásnu, pomalú, prírodnu (doslova, možno v nej počuť veľryby!) hudbu a pôvabnú mladučkú herečku Keishu Castle-Hughes. To dievča má budúcnosť:)) Ešte že nie som pri oceáne. Namiesto písania komentára by som sa pokúšal krotiť veľryby... (02.04.2005)

Skutečně jedinečný zážitek, který snad nenechá nikoho chladným. Opravdu klidný film, který nemá jediné slabé místo. Snímek vypráví velmi pěkný příběh o vztahu k tradicím a způsobu života, který se vlastně odehrává v každé kultuře na každém místě světa, a jeho obsah je zcela jistě hoden zamyšlení. Je to krásně natočené, podkreslené úžasnou hudbou a ozdobené skvělými hereckými výkony. 95 % (27.12.2007)

Tento film je především laskavý a láskyplný. A optimistický. Není to o mentalitě jiné kultury a není to ani o střetu starého a nového způsobu života. Je to o nevyhnutelném úpadku nezápadního a nekřesťanského civilizačního směru života pod vlivem pokroku všeobecného blahobytu civilizace a celosvětového globalizačního procesu. Tradiční hodnoty už většinu obyvatelstva příliš nezajímají a oddávají se naplno konzumu v rámci kapitalistického uspořádání světa. Prastaré kořeny se někdy nápadně a někdy skrytě přetrhávají a bez vláhy nenávratně usychají. Následně jsou nahrazovány povrchovou nitkou pseudokultury, která nedokáže zaplnit prázdné místo v duši a není schopna trvalých a hlubších hodnot. Naděje ale umírá vždy jako poslední. V hlavní roli je malá Paikea Apirana (zajímavá Keisha Castle-Hughes), která se vzepře dogmatům a začne naplňovat svůj předurčený osud. Dogmata a předsudky často vycházejí z tradičních hodnot a zvyků. Hlavní mužskou postavou je její dědeček Koro (sympatický Rawiri Paratene), jehož srdce přetéká smutkem nad odcizením vlastních lidí od svých kořenů. Bojuje proti civilizačnímu vývoji, aby nakonec s uspokojením přijmul novou a nevyzkoušenou cestu, která dává novou mízu jeho národu. Z dalších rolí: citlivá a laskavá babička Flowers (Vicky Haughton), otec s pocitem selhání a útěkem jako řešením Porourangi (Cliff Curtis), lehkomyslný i ochotný strýček Rawiri (Grant Roa), žák ze školy vyvolených Hemi (Mana Taumaunu), či učitelka Parata (Tahei Simpson). Často až prolomení vlastních vlnolamů dogmat a předsudků může přinést tu spásnou obrodu vlastnímu národu. A nakonec je národ schopen přijmout a udržovat ty lepší a vznešenější zvyky, které udržují jejich národní identitu a sebeurčení. A víru a naplnění. A naději. Místy film útočí na city ve větším množství. A velryby? Ta stvoření jsou fantastická. Problémy s vlastní identitou jednotlivce i celých národů jsou celosvětovým fenoménem, kde nezadržitelně, surově a bezpečně vítězí konzum bez naplnění a smyslu. (28.06.2016)

Jednoznačne jeden z najkrajších filmov, aké som za posledné obdobie videl, hlavne vďaka nádhernej autenticite príbehu z Nového Zélandu, skvelej hudbe, no v prvom rade hlavne vďaka fantastickému hereckému výkonu dievčiny menom Keisha Castle-Hughes. Scéna, kde Paikea prednáša vyznanie svojmu starému otcovi, ktorý sa na predstavenie nedostavil, je asi najdojímavejšia filmová scéna všetkých čias a od tejto chvíle sa film vyvíja tak, že divák ostáva priam prikovaný do svojho sedadla a prežíva nádherné momenty plné emócií a filmovej krásy... Po dlhom čase som si povedal, že toto chcem mať v origináli vo svojej zbierke. Vrele odporúčam! (17.09.2007)