Piesočná žena

Hlavu mám díky snímku plnou písku a absurdity. Takhle silně a minimalisticky relativizovat pohled na svobodu člověka jsem ještě neměl možnost ve filmu zhlédnout. Jednou pro vždy si musím uvědomit, že hodnoty nejsou ultimátní, ale sociokulturně podmíněné. I v tak elementárních tématech jako je svoboda. Poušť hraje hlavní symbolickou roli. Ztělesňuje plíživou, ale nekonečně silnou moc. Přetváří, pohlcuje, vyprazdňuje a nutí k rezignaci. Pod povrchem plná života, ale pro obyvatele sisyfovským prokletím. Otázka, která mi teď vrtá hlavou taky není moc příjemná. Co je vůbec svoboda, kde jí hledat? Jsem já vůbec tak svobodný, jak jsem si představoval? Nebo jsem si tu hodnotu akorát upravil do podoby, která reflektuje mé pískoviště. Je svoboda vůbec důležitá? A nemůžeme jí až moc snadno chybně pojmenovat? Když je takhle nabouraná ta svoboda vnější, ani Stoikové s tou vnitřní nijak zvlášť nevyznívají jednoznačně. Tfuj. (25.03.2011)

Skvělý a napínavý nápad s uvězněním v dosti originálním obydlí se podle mě nedočkal důstojného vyvrcholení. Ano atmosféra tu je a minimalistická, svíravá hudba je perfektní. Také se mi líbilo vykreslení postav. Vždy, když jsem o tomhle filmu někde četl, představoval jsem si písečnou ženu jako megasvini. Ale opak je pravdou ona je obětí a je to dobrácká strašně prostinká a naivní osůbka. Vědec je zase klasický pan "vše lze řešit rozumem a chladnou hlavou." Bohužel je ten film na mě moc dlouhý (moje verze nemá 123 minut zde psaných, ale 2 hodiny 26 minut). Nevadilo by mi to, kdyby v něm bylo více scén s takovým nábojem, jako je například pokus o znásilnění za přihlížení celé vesnice. Ale ono to pak jaksi jen skončí a ono poselství (jak zde píše hirnlego) mi zůstalo utajeno. (23.09.2008)

Keď padneš na samé dno, môžeš ísť len nahor. A je úplne fuk, či pád si spôsobíš sám, alebo Ťa na dno hodia iní. Metafora života, neustále sa pokúšajúceho prekonávať dané limity. Niečím zmyselným, erotickým, násilným i nezmyselným. Nestálosť, neukotvenosť v danom obmedzení/ limitovaní priestorom. Piesok. V očiach, v hlavách samý piesok, sny sa končia. (15.03.2021)

Zaujímavý film odohrávajúci sa skoro celý na jednom mieste a to v dome na piesku. Hlavný hrdina je výborne vybraný a tým myslím hlavne jeho osobnosť. Hlavný hrdina počas trvania filmu prechádza rôznymi stavmi a to napríklad rebéliou, odmietaním situácie, zmierením sa so situáciou atď. No prakticky sa dá povedať, že chce byť len užitočný pre spoločnosť a aby si ho niekto vážil. Žena (piesočná žena) je pripútaná v podstate na jedno miesto a niekedy sa správa iracionálne. V každom prípade piesočná žena je občas sexuchtivá a hlavne čo nechápe je pocit zdanlivej slobody, ktorú potrebuje jej "pomocník". Piesok je v tomto prípade metafora niečoho zlého čo je v podstate všade v ľuďoch, zvieratách v prírode a aj keď sa človek umyje stále mu niekde zostane. Koniec je samozrejme najzaujímavejším na celom filme z dôvodu, že iný človek či iná osobnosť, ako bol vybraný učiteľ zbierajúci piesočných chrobákov by sa zachoval inak. (30.07.2015)

(1001) Tohle se stane, když jste uvrženi do života. A nebo jenom poté, co napíchnete mravkolva na špendlík. (?) Zajímavou hlavu zavařující úvahu jsem navštívila v momentě, když hlavní muž (podle anglických titulků) pronese souvětí: "Men aren't dogs, you can't put them on a leash." Ve své hlavě jsem si to automaticky přeložila jako: Muži nejsou psi, nemůžete je uvázat na vodítko." Ale co když tím myslel "lidé", ha?! Podle krátkého slovníkového průzkumu japonština nerozlišuje mezi termíny muž a člověk, má pro oboje jedno slovo (otoko), ale muži (hitobito) a lidé (hito) už se liší. Jenže ani zaboha nejsem schopná poznat, co z toho, jestli vůbec něco, tam ten chudáček říká. A posouvám se dál: I jinak ho nechápu. Když ho napadne, že může udělat žebřík, proč neudělá žebřík? Ale to je samozřejmě moje polemika s lidskou povahou, nikoliv výčitka k filmu. Možná nejsem člověk? Možná nejsem muž. (26.07.2015)