Lady Snowblood

Quentin Tarantino má tento film neskutečně v oblibě, protože se netajil tím, že jeho Kill Bill točil přesně podle něj, což u mě byl trošičku problém pobrat. Jeho filmy příliš v lásce nemám a očekával jsem něco podobného i u tohoto. Na film jsem prakticky koukal jen čistě ze zájmu o danou věc. Ve filmu ale prakticky příliš změn od Kill Billa není, myšlenka je totiž prakticky stejná a bezezměny. Prostě a jednoduše pomsta jako prase o které je řeč v řadě asijských filmech, ale nejenom asijských. Pomsta hlavně musí být velká plná krve, o tom je většinou řeč, a stejně je to právě i u tohoto filmu, který s filmy o pomstách tak trochu začíná, respektive s filmy které se vážou na pomstu, obsahují krev a jsou naprosto nekompromisní. Některé jsou originální sami o sobě, viz Lady Snowblood, některé jsou prostě originální a některé jsou průměrné, v dnešní době jich je celá várka, stačí si vybrat, ale základ bych hledal právě v tomhle. Pro mě je to průměr, zrovna tohle vidět dvakrát nemusím, ale oceňuji fakt, že v té době je něco takového vůbec natočeno. (08.05.2009)

Příběh o krvavé pomstě od ženy k ní přímo stvořené, zpracován v duchu téměř poetickém? Vůbec to nebylo špatné setkání s klasickým japonským filmem, i díky dobře zvolené (překvapivě) kratší stopáži ze strany tvůrců. Musím říct, že ta pro japonské filmy typická nízko položená kamera měla v kombinaci s barvami 70. let osobité kouzlo, příběh možná v rámci daného (sub)žánru tuctový doprovází ve výsledku nejeden sympatický prvek, ať už rozdělení na pěkně nazvané kapitoly nebo drobné nápady v některých scénách (klesající opona po scéně s oběšenou ženou), pravidelné vstupy vypravěče s komiksovými obrázky se mi také líbily. Čert by vzal, že se občas vyskytlo i hlušší místo, ale tedy... všechny ty akční souboje a všechny scény se samurajskými meči pro mě svou stylizací jakoby vypadly z úplně jiného filmu, který měl být stoprocentně parodií. Hektolitry krve stříkající ze všech raněných obětí ve stylu vodotrysku z fontány jsou totálně bizárdním prvkem, který v mých očích pohřbívá jinak celkovou důstojnost tohoto snímku a budí dojem nechtěné legrace. Žel právě tyto zásadní scény znižují celkové mé hodnocení, které jsem spočátku předpokládal vyšší. Na afektovaně podávané emoce ze strany japonských herců se dá postupně zvyknout, na rudé gejzíry z těl poražených si zvykat ale vážně nechci. 70% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (15.03.2021)

Béčko, které inspirovalo Tarantina. Nic víc, nic míň. Pokus o složitější narativní strukturu selhává (kdo nakonec napsal čtvrtou kapitolu?), gore efekty jsou dost směšné, dialogy značně cheesy, a režie těžkopádná. Vzhledem k tomu, že trojdílná manga, která byla předlohou filmu a vycházela na pokračování v japonské obdobě Playboye, má skoro tisíc pět set stran, zatímco film byl nízkorozpočtový, není se čemu divit. Nemohu srovnávat s ostatními díly japonského explotation, protože Shurayuki hime je jediné dílko, které jsem zatím z tohoto žánru shlédl, a tak dávám tři hvězdy spíše za úvodní song Shura no Hana (zpěv Meiko Kadži mě zaujal více než její herectví). (30.11.2016)

Opravdu zábavná akce, za zmínku rozhodně stojí vizuální provedení (nemám ani tak na mysli choreografii bojových scén). Pravda, že krev hustoty krupičné kaše a barvy nezralých rajčat může dnešní milovníky realističnosti zlehka prudit. Meiko Kaji je roztomilá a celý film je naprosto fatalistický, což mu (zvlášť v kombinaci s komiksovým stylem) kupodivu dost sluší (23.12.2007)

Nejatraktivnější na Lady Snowblood je v dnešní době fakt, že byla hlavním inspiračním zdrojem Tarantinova Kill Billa. A z filmu mám pocit, že Tarantino veškerou její béčkovitost dal na druhou a povýšil ji do roviny odkazu, kde v podobě Kill Billa dosáhla kultovního "okamrku". Samotná Lady Snowblood pak vypadá, že je míněná více vážně. Všechno to prýštění oranžové krve pak působí poněkud rušivě a nepatřičně. Nemůžu přehlédnout skvělé momenty filmu, stejně tak ovšem musím místa přiznat občasnou filmovou nudu. (12.11.2007)