Lady Snowblood

Ani by mě nenapadlo podívat se na krvavý film o pomstě, kdyby byl vytvořen v jiné zemi než v Japonsku, Kill Billa jsem ale viděla ještě v dětských letech a tehdy mě velmi zaujal. Lady Snow Blood se od něj však liší. Společný mají jen téma pomsty, ovšem zpracování a atmosféra je zcela odlišná a u mě jednoznačně vítězí Lady Snowblood. Ani chvíli jsem se nenudila, příběh je podán velmi poutavě a nejde tam jen o nějaké boje, ale také o lidskou čest a vlastní sny. Krev a krutosti jsou tam sice k vidění víc než dost (i když méně než v Kill Billovi), jenže naproti verzi od Quentina Tarantina nepůsobí tak počítačově a ani realisticky a i v tom spočívá kouzlo starších filmů, kdy se lidé nespoléhali na počítačové efekty, nýbrž na vlastní úsilí a vynalézavost. Zpočátku to na mě působilo úsměvně a tím si mě film získal. Poetické názvy epizod a povedené dialogy, sympatická představitelka hlavní role a působivé ztvárnění, které někdo, zvyklý na „dokonalé“ počítačové zpracování, asi neocení, jsem si však užila. (25.09.2010)

Příběh o krvavé pomstě od ženy k ní přímo stvořené, zpracován v duchu téměř poetickém? Vůbec to nebylo špatné setkání s klasickým japonským filmem, i díky dobře zvolené (překvapivě) kratší stopáži ze strany tvůrců. Musím říct, že ta pro japonské filmy typická nízko položená kamera měla v kombinaci s barvami 70. let osobité kouzlo, příběh možná v rámci daného (sub)žánru tuctový doprovází ve výsledku nejeden sympatický prvek, ať už rozdělení na pěkně nazvané kapitoly nebo drobné nápady v některých scénách (klesající opona po scéně s oběšenou ženou), pravidelné vstupy vypravěče s komiksovými obrázky se mi také líbily. Čert by vzal, že se občas vyskytlo i hlušší místo, ale tedy... všechny ty akční souboje a všechny scény se samurajskými meči pro mě svou stylizací jakoby vypadly z úplně jiného filmu, který měl být stoprocentně parodií. Hektolitry krve stříkající ze všech raněných obětí ve stylu vodotrysku z fontány jsou totálně bizárdním prvkem, který v mých očích pohřbívá jinak celkovou důstojnost tohoto snímku a budí dojem nechtěné legrace. Žel právě tyto zásadní scény znižují celkové mé hodnocení, které jsem spočátku předpokládal vyšší. Na afektovaně podávané emoce ze strany japonských herců se dá postupně zvyknout, na rudé gejzíry z těl poražených si zvykat ale vážně nechci. 70% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (15.03.2021)

Filmy, v ktorých sú akčnými hrdinami ženy, sú vždy divné a sú vždy o tom istom. A tento nie je výnimkou. Príbeh je krkolomný, nelogický a ani nevtiahne diváka. Súboje sú slabšie až hrozné, stiekajúca krv zo všetkých možných častí tela je na smiech. O niekolkometrovom skákaní z miesta ani nehovorím...pripomínalo to skôr trápne čínske wuxia. Aspon že hudba je v poriadku. Hodnotenie: 50% (01.07.2013)

Poté, co Parkova Lady Vengeance zanechala za sebou v pomyslné kaluži krve bezvládné tělo Tarantinovy Černé mamby, postavila se ji do cesty Fujitova chladná Lady Snowblood. Dvacetiletá dívka byla hnána nenávistí vůči vrahům svých rodičů, zrozena jen pro pomstu, krásná a na první pohled nevinná, bez citu, jen s touhou zabít..."Mrtvým ránem padá truchlivý sníh. Vytí toulavých psů v mých šlépějích protíná vzduch. Kráčím s váhou celé galaxie na svých bedrech. Nesu s sebou jen deštník, který mě udržuje v temnotě. Jsem žena kráčející na pokraji života a smrti, která dávno vyplakala všechny své slzy. Veškeré slitování, slzy a sny, zasněžené noci či zítřek pro mě nic neznamenají. Své tělo jsem ponořila do řeky pomsty a svou ženskost jsem odhodila před mnohými měsíci." Film na pokraji braku, ale pro takovéto postavy (ženy) mám prostě slabost. A závěr? Lady Vengeance opět zvítězila, ale jen o nepatrnou kapku krve. (17.02.2007)

Z odstupom času som sa k tomu vrátil. A musím povedať, že to viem oceniť teraz podstatne viac. Je to žánrovka ako vyšitá. Príbeh o pomste, kde sa nájde všetko - striekajúca krv, silné vzťahy, učiteľ, kulisy s nádhernou kompozíciou ( jazero, zasnežený úvod) perfektná hudba, chutná Meiko Kadži v ústrednej úlohe a akýsi komiksový feeling, ktorý sa nesie celým príbehom. Tošija Fudžita vytvoril béčko ako prasa. V určitom smere ho spopularizoval Tarantino. A keď sa k nemu teraz človek vráti, nedajú sa mu uprieť určité kvality. Má to v sebe aj napriek rôznym kŕčovitým scénam alebo aj kvôli prehrávaniu, určité čaro a skrytú poetiku. Tá hra svetla a tmy, ticha a hudby, ten rozprávač čo to celé dostáva do pozície umeleckého diela. Neviem. Sadlo mi to. Oprávnene sa to stáva inšpiráciou a citáciou. Je z toho cítiť, že to bolo robené s dobrým úmyslom. (26.10.2015)