Ako zabiť vtáčika

Maloměsto. Amerika třicátých let, povrchnost, nesnášenlivost, arogance, pokrytectví. Řvou z každého špinavého koutu tohoto drásavě odporného místa. Z této odporné společnosti. Bezmoc člověka, který se rozhodne jít proti proudu, boj s větrnými mlýny. Hnusný flegmatismus a zavírání očí okolí, jednoduchá ovlivnitelnost lidského stáda. Lehkost bytí v síle davu. Pravdivý a silný otisk nejstinnějších stránek lidí ve výborné adaptaci románu Harper Lee, s otázkou, jestli se od té doby ve společnosti až tolik změnilo. (03.01.2015)

Skvostná, možná maličko pomaleji se odvíjející věc s úžasným Gregory Peckem. Spolu se snímky Kdo seje vítr a Norimberský proces tvoří tenhle film moji osobní, pomyslnou špičku příběhů odehrávajících se v soudních síních, které neomrzí, ačkoliv zábava je to poslední, na co při jejich sledování myslím. (17.01.2008)

"Chceš-li pochopit druhého člověka, projdi se v jeho kůži..." Citát z filmu coby promluv otce Atticuse Fincha (G. Peck) k dceři, snažící se přijít na kloub onomu podivnému světu dospělých, by mohl být mottem k pochopení celé této skvěle zpracované filmové adaptace novely "To Kill a Mockingbird" Nelle Harper Leeové (za kterou dostala Pulitzerovu cenu za rok 1961), ve které vzpomíná na příběhy svého dětství, kdy žila jako dcera >advokáta chudých< na malém městě v Alabamě. V období tvrdých třicátých let, v prostředí chudoby, nevzdělanosti, předsudků a rasizmu, neřestí ducha, podpořených navíc hospodářskou krizí, která tvrdě postihla právě zemědělské oblasti >starého< Jihu. Dětský pohled na svět dospělých a zejména na práci otce dostává nový rozměr ve chvíli, kdy otec se ujímá obhajoby "negra", nespravedlivě obviněného z napadení a znásilnění bílé dívky, typické představitelky jižanské spodiny, která svůj pocit viny ze svádění černého muže řeší právě jeho obviněním. Přestože advokát soudní při (v porotě sedí samozřejmě oněch 12 >rozhněvaných< BÍLÝCH mužů) prohraje, v očích svých dětí (a nakonec i celé černé komunity, která zde je prezentovaná tak trošku tendenčně také téměř jako děti) potvrzuje svou roli vzoru lidství, moudrosti a cti. Film, natočený téměř v duchu ateliérových filmů čtyřicátých let, vyniká již od výtvarně velmi působivých úvodních titulků zvláštní estetikou tajemna, podpořenou černobílým obrazem a výbornými, velmi uměřenými hereckými (obzvláště v dětských rolích) výkony. Jeho příběh a nazírání na problém rasizmu je dosti ovlivněn dobou vzniku, kdy v USA začínaly vrcholit snahy o skutečnou rasovou i občanskou rovnoprávnost, zejména je však nádherným a (chvílemi i drsně) poetickým pohledem na život v komunitě, na dětský svět ve vztahu k realitě a v neposlední řadě i o lidských vztazích vůbec, o rodině, důvěře, přátelství - a nakonec i o jakési Boží vůli, která ve svých mlýnech rozdrtí nespravedlivého a spravedlivým dá rozřešení... (31.01.2007)

Jak už tu předesílá Cival, nečekejte schéma klasického soudního dramatu, tomu je zde věnována ani ne polovina filmu. Sám jsem léta jsem žil v omylu, že jde o klasický "souďák. Ale jedná se o vzpomínky ženy na formující okamžiky jejího mládí a drtivá většina filmu je vyprávěna z dětského pohledu. Proto je i několik scén stylizováno až do hororového nádechu. (18.03.2006)

Dodnes nechápu, že Jako zabít ptáčka, není tady na ČSFD minimálně v první stovce nejlepších filmů. Ale nevadí. Černobílý snímek, ze kterého doslova prýští nebeská citlivost a ohromná čestnost právníka Atticuse, kterého fantasticky ztvárnil ledově klidný Gregory Peck. Ten vychovává své dvě malé děti a ještě přijímá případ, který mu mezi lidmi ve městě nadělá spoustu zlé krve. Film o rasových předsudcích a problémech v americké společnosti 30. let, který ve mně zanechal hlubokou stopu, co jen tak nezmizí. A za to jsem moc rád. Stoprocentní, emotivní zážitek. (17.11.2009)