Bullittov prípad

"Ve tvém světě je násilí a smrt životním stylem." Pokud někdy přežiju svou smrt, tak doufám, že to bude vyšetřovat poručík Bullitt pod shovívavým dohledem kapitána Bennetta. Těm dvěma věřím, ale jinak nemám k úplatným poldům a slibujícím politikům velkou důvěru. Ovšem tvrďák Bullitt má mé sympatie, i když ochranu svědka evidentně podcenil. Stejně tak mi připadalo směšné označovat vraha za profesionála, když ani z metru nedokázal zastřelit dva lidi tak, aby umřeli. A taky mi připadá pitomé, když při hraní na schovku ve tmě prchající padouch občas nesmyslně vystřelí. Jenže tím negativa končí, protože motory aut burácely naprosto dokonale, Bullitovo charisma mi bylo hrozně sympatické, Cathy té špíně dodala špetku krásy a naštěstí to nakonec bylo zamotanější, než se původně zdálo. (16.10.2018)

Príbeh nič moc. Vyvažuje ho zvláštna atmosféra zakladajúca sa na obraze a úsporných dialógoch. Z detstva si pamätám autá plieskajúce o zem v strmých uliciach San Franciska, upretý pohľad nekompromisného detektíva, idúceho buldočou vytrvalosťou za spravodlivosťou. Dnes sa k tomu pridal obdiv nad nechutne povýšeneckým Robertom Vaughnom v úlohe ctižiadostivého, podľa osobnej potreby konajúceho politika. (11.03.2005)

Na Bullittovi sa už trochu podpísal sám čas, ale i napriek tomu sa stále jedná o nadpriemernú záležitosť, ktorá nemá vo svojom o(d)bore naprosto žiadnu konkurenciu, je to proste klasika klasík, pričom by som zrejme našiel i nejaké "chyby na kráse" , aj keď určite nie na krásnej, vedľajšej postave menom Cathy v podaní atraktívnej anglickej herečky → Jacqueline Bissetovej, s ktorou si predsa mohli dať scenáristi o niečo viac námahy, keďže jej scény väčšinou pôsobia dosť nezaujímavo a strnulo, čím chcem ďalej naznačiť, že sa celkove nevyužil jej potenciál, a tak sa radšej mohla tým pádom celkom vystrihnúť, pretože o nič podstatné by divák aj tak neprišiel, ak nepočítam aspoň jej maximálny pôvab, s ktorým nás mohla na istý čas poriadne (vy)dráždiť. Za to u jej neoblomného priateľa → poručíka Franka Bullitta sa tých schopností a možností využilo naozaj požehnane, pretože ma nielenže sprevádzal v minimálne dvoch vydarených sekvenciách: po a). v automobilovej naháňačke po strmých, kopcovitých cestách v kalifornskom San Franciscu a po b). v snáď ešte dynamickejšej pasáži na letisku, kde nebolo vôbec žiadnej núdze o akčné scény plné nepredstaviteľných hereckých kreácií, z ktorých následne čerpali mnohí filmári... Rovnako by som tiež pochválil aj úvodnú v nemocnici, kedy sme sa tam zase zdržali až príliš. Predstaviteľ protagonistu, čiže Steve McQuenn, je už sám o sebe neuveriteľnou legendou kinematografie, skrátka jeho ponorenie sa do svojej postavy, mu ihneď (u)veríte, a tak sa absolútne na nič nehrá, on ním proste JE. Ešte zopár viet ku technickej stránke tejto mimoriadne zaujímavej detektívky: Strihová skladba Franka P. Kellera zvyčajne veľmi dobre funguje, i keď určite nie je úplne bezchybná, no má svoje pevné zastúpenie. Strihač sa musel jednak prispôsobiť i režisérovi Petrovi Yatesovi, s ktorým bol pravdepodobne v strižni, kde sa dohadovali o jednotlivých záberoch, ktoré ponechať alebo ktoré zahodiť, a na ktorých si dal pre zmenu extra záležať aj → kameraman Bill Fraker. Výprava je vari automatická, tam našťastie scénograf Albert Brenner nemusel stavať žiadne veľké kulisy, lebo to nebolo potrebné. A čo by to bolo nakoniec bez rytmickej hudby: argentínsko-amerického skladateľa, pianistu a dirigenta → Borisa Claudia "Laloa" Schifrina, ktorý sa postaral o svieži soundtrack, bez ktorého by sa to nezaobišlo. Summa Summarum: „Film je označovaný za jednu z najväčších policajných drám všetkých čias, keď sa k tomuto názoru rovnako prikláňam”. (24.04.2022)

Ještě že máme v San Francisku starého dobrého Harryho Callahana, který by osazenstvo této nudné kriminálky s chutí vystřílel a ještě by použil nejednu ostřejší poznámku na účet pana řeziséra Yatese. Co tohle mělo znamenat? 78% je docela blbost, i když je možné že každý automaticky zvedná hodnocení filmu o 20% hodně slušnou automobilovou honičkou. Mimoto toho snímek zase tolik nenabízí a já se upřímně nemohl dočkat jeho konce. Měl jsem možná zbytečně velké oči, ale Bullitta si už znovu opravdu nepustím. 55% (30.07.2014)

V podstatě tu jde jen o ty dvě dlouhé honičky (jedna svým neotřelým způsobem dost pěkná v autech, byť místy zpětně i nechtěně komická, druhá ještě trochu vydřenější po letišti) a o podezřele jednoduchý Bullitův morální kodex v tom ošklivém světě padouchů a naivních milenek a politických kompromisů a zároveň od počátku i o jeho zpochybnění: neboť i Bullitt je svolný za zprávy od informátorů přímluv nad tresty pro různé zlodějíčky – a kde je pak hranice jeho kompromisů, když je sám omlacuje o hlavu Chalmersovi? Slibné počáteční náznaky, že Bullitt odhalí, že tu svoje vlastní pikle kul sám politik Chalmers (jediný věděl o úkrytu, sám vybíral hotelový pokoj, který se ukázal být pastí, atd.), mizí do ztracena jak pára nad hrncem a film pro svou prostou zápletku postrádá kloudné vysvětlení: proč byl tedy nepravý Ross v tom hotelovém pokoji a proč byl srozuměný se svým hlídáním policisty a proč odemkl vrahům ten pojistný řetěz? – ne že by ho navíc nemohli střelci vykopnout, když už vykopli dveře – a co skutečně věděl Rossův bratr? Scénář taky jaksi zapomene na postřeleného Bullitova kolegu, kterého opouštíme s šancemi padesát na padesát, a už se nedozvíme, jak dopadl. Chm. Připadá mi, že si sice hodně lidí všimlo, že film má až neřestně či nudně jednoduchou zápletku, ale možná jen jedna z mála, kdo si dal práci zaznamenat, že ji vlastně ani nedovede k žádnému vysvětlení... diváci se spokojí s poznáním, že hlídaný muž byl zaměněn, ale jaksi se nepotřebují dozvědět jak, proč a kým a jakou roli v tom Chalmers hrál, a stačí jim, že pro politika významný svědek skončí tak jako tak zabitý, takže tady jaksi hodně varchlatě vítězí policistův (kompromitovaný) morální kodex nad nejasnými a možná dobrými úmysly politika Chalmerse. Chm. Nebo mi logika věci unikla, ale zdá se mi to být na začátku až příliš jednoduché – a na konci až příliš zamotané a nedotažené. Tři hvězdy jsou možná přehnaně moc, ale zase ty honičky, byť ta letištní byla trochu prkenná a přihlouplá (uvědomují všechna stanoviště, aby zkontrolovala pasy, pak mobilizují ostrahu, ale padouch stejně pokaždé proklouzne, aniž by byl kdovíjak rafinovaný, ale budiž, možná je to povzdech, že policejní realita je taková pitomoučká) byly relativně chytlavé. Dvě a tři čtvrtě z nostalgie. *** Ale Peter Yates je nevyvážený režisér s širokým záběrem, a i když tenhle film rozcupuju, kupříkladu na křehkou, vzácnou, intimní krásu procesu sbližování Johna a Mary v podání Dustina Hoffmana a Mii Farrow v jeho režii nedám dopustit ani po osmnáctém shlédnutí. *~ (11.09.2017)