Karneval duší

Slibný námět podstatně snižuje banalita jeho ztvárnění. Co se ale dalo očekávat od rutinního režiséra výchovných filmů a podobného braku, jaký dnes dokáže zaujmout jen letmo zachyceným koloritem? Příběh se zde sice vypravuje spontánně, ale současně také spoutaně, předpojatě a navykle. Spád strašidelné povídačky brzdí, ba přerušují jak scény nedějové, které by měly navodit hrdinčinu vzrůstající úzkost nebo zpřítomnit v tělesném světě ono záhadné transcendentno či přímo zásvětí, tak ty, které tento duševní sestup, který jako by parodoval skvěle zachycený psychologický rozklad Repulsion Romana Polanského (natočeného ovšem až po třech letech po tomto smutném masopustu), rámcují, přesněji řečeno: nechtěně tragikomicky měří čas. Zároveň ovšem vzniká – jakkoliv nezáměrně – něco jiného. Varhanice připomíná děvče z ochotnického divadla, které si vybojovalo svou první filmovou roli. Polohy, které jí „jdou“ nebo jí (její zkušenosti) nějak odpovídají, rozehrává naplno, a tedy i vyhrocuje, ale většinou se přizpůsobuje tempu svých hereckých partnerů, a psychologicky tak svou postavu štěpí, její osobnost činí nekohezní (ne však rozporuplnou), což se vespolně podílí na zlomkovitosti pomyslného celku, k níž přispívají i zaznamenané zcela zanedbatelné okolnosti, zbytečně natahující čas. Jízdy autem, snídaní, hovor s knězem..., to všechno jsou jen etudy, které vlastní příběh nijak nedokreslují, ale jeho předpokládanou ideu znásilňují zbytnou celuloidovou mlhou, byť se v nich i objeví bubáci, o něž nakonec – naneštěstí – jde především. V tom všem, v čem film jako film selhává, ovšem zároveň uchvacuje – nikoliv však již jako hrůzostrašný film, ale jako "skutečnost". Tedy již zde není dívka pronásledovaná duchy, což film vítězoslavně dotvrdí, ale už žena vyviklaná z řádu, hodnot a citů, posílená a ponížená zkušeností blízkosti smrti a šokovaná vlastní bezcitností a tísněná halucinacemi, bludy a vlastním tělem, jitřeným zhovadilým poživačným sousedem z hotelu, který se však okamžitě zalekne aury šílenství. (A to vše ztvárnil pozdější Repulsion dokonale.) Horor se tak snadno může překlopit v drama psychologické, k čemuž zde stejně nedojde, neboť by i to selhalo na stejných, výše vypočtených prvcích, nadto jednoznačný závěr takovou interpretaci vylučuje. Takovému možnému, ale nenaplněnému pojetí nicméně napomáhají elementy jiné, které s hororem naopak nemají nic společného, ale ocitly se zde snad pro svou imanentní neoddělitelnost: především předimenzované znění věcí a dějů (naneštěstí jen skicovitě a selektivně spojené s vlastním hrdinčiným vnímáním, jemuž ovšem primárně odpovídá, byť zní, i když hrdinka „neslyší“). Režisér jím atakuje – v souladu se svou navyklostí, zvykem ozvučit realisticky prostor fikce – samu atmosféru a činí ji (zřejmě nevědomky, ale přesto /nebo právě proto/) neobyvatelnou. Chvilkovou hluchotu tak polarizuje hypersenzitivní slyšení (které slyší trávu růst, dalo by se s úsměškem dodat), které ovšem přiléhavě odpovídá hrdinčině profesi. Troufám si říci, že tento prvek nepramení z režisérovy auditivní osobnosti a je „jen“ naivně „hyper-realistický“ – i tak však funguje výborně. Skoro stejně jako v Polanského vzpomenutém filmu. A tak si říkám: viděl Polanski tento film předtím, než natočil Hnus, nebo Harvey potkal někoho podobného své hrdince? Z jeho představivosti jistě nepovstala. (16.02.2019) (menej) (viac)