O labuti

„Podivný večer, luna září, jako by noc už umírala. Labutě jiskří, jak zlověstný sníh a vprostřed jedna jediná, tak sama. Podívej krouží po jezeře a kreslí křídou křídel bludný kruh a vzlétá přímo k luně." Tahle Jirešova pohádka je slovem i obrazem krásně poetická. Vizuálně úžasně barvitá a imaginativní. "Už nikdy procitnout, už nikdy se probudit," přeji si spolu s princeznou, která ve snu na hladině jezera zalitého měsíčním svitem tančí s labutím princem. "Labuti má, jak slza stříbrná ses náhle zatřpytila na řasách noci, sám skryty nářek pěn...." Jak krásně poeticky napsané. V kombinaci s dokonalou scénickou hudbou Vadima Petrova, která přesně koresponduje s dějem příběhu, nemohu jinak, než dát dnes již podruhé Jirešovi 5 hvězdiček. (29.12.2022)

Nechci děti podceňovat, ale tohle není pro ně. Snový, lyrikou protkaný mýtus, který by se bez hudebního podkresu Vadima Petrova zhroutil. Takhle se hrdě tyčí nad klasickými formami studiových pohádek a ten fatalismus stejně jako oboustranné masky gardy knížete z Království Luny vám nedají vydechnout. Mimochodem, Jirka Bartoška je tu neuvěřitelný pussy hunter.. (22.06.2020)

Pro děti tohle rozhodně není, a pohádka se tomu asi také nedá moc říkat. Být to ze 60. let, řeknu, že si ty psychedelické motivy a barvy vypůjčili od Beatles a dalších, ale přece jen v roce 1982? Vadily mi nedovysvětlené motivy - evidentně v království Slunce věděli o věštbě, král věděl o věštbě, ale nenapadlo je nikdy se sejít o něco dřív a domluvit sňatek, jak se to třebas ve středověku dělávalo? A proč není vysvětlena postava knížete v podání Bartošky? Jako kníže temnot, nebo co? A černá labuť má nějakou širší symboliku kromě touhy po zlaté koruně, která mimochodem v reálu vypadá spíše stříbrná? Svobodová se mi tady také moc nelíbí, vypadá nějak moc oplácaně. Baletní vsuvky mi časem lezly na nervy, hlavně při prokládání dlaní na širém moři. Ano, pohádka působí uhrančivě a připomíná mi svým pojetím Putování po Blažených ostrovech, je to takové snové, ale psychedelické a baletní prvky mi zde vadily. (17.06.2018)

Výrazné dílo. Pí Maciuchová zde dospěla ke skvělému stylingu: štíhlá, dlouhé temné rovné vlasy. Škoda, že jako úplně mladá, v počátcích kariéry, byla obsazována spíš ve stylu boubelka krev a mlíko; bylo by skvělé, kdybychom měli zachován její výkon jako úplně mladé herečky ve stylu, k němuž dospěla až později. (28.01.2017)

Jedna z nejpozoruhodnějších pohádek dramatické tvorby sedmdesátých a osmdesátých let neprávem upadla do zapomenutí. Ohlas na ni tomu - bohužel - odpovídá. Mýtická složka, do této pohádky vložená, je zvádnuta zvláště pozoruhodným způsobem, v němž je cítit možný polyteistický základ předkřesťanské éry. Pro Ilonu Svobodovou to byla tehdy - po úspěchu HADÍHO JEDU - další velká, opět suverénně zvládnutá herecká příležitost. A pro televizního diváka krásný příklad nádherné pohádky pro dospělé. (25.03.2008)