Povídka malostranská

Jiří Krejčík nám přinesl velmi krásný pohled do Malostranských domů, na lidičky zde žijící, ztvárněný s velkou laskavostí, nadhledem, humorem, ale i s vážnou tváří. Před našima očima se skládá pitoreskní obraz, velmi věrný své předloze. Některé scény, jako je souboj "gentlenamů" jsou naprosto dokonalé. Bezvadné je také herecké obsazení. Jen mi maličko chyběla u tohoto příběhu poněkud silnější pointa. (27.06.2012)

Neberu v potaz, že jde o filmové zpracování literární předlohy. Hodnotím jen film a ten mě vůbec nezaujal. Postavy jsou skutečně prazvláštní, každá je zakuklena do sebe a ani nová postava Jiřího Menzela nedokáže se zaběhlými zvyky nic udělat. Od tohohle filmu zábavu nečekat, jen sem tam slabé pousmání! (07.08.2018)

Jiří Krejčík se po Týdnu v tichém domě vrátil k Nerudovi a i zde to stálo zato. Velký podíl na tom měla herecká trojice Hrušínský-Kemr-Somr (Jiří Menzel v hlavní roli kupodivu nijak neruší), výborná hudba génia Zdeňka Lišky a v neposlední řadě výtvarná stránka dodnes nedoceněné Ester Krumbachové. Nelze zapomenout ani na poetickou kameru Jaromíra Šofra. Jiří Krejčík to za normalizace neměl jednoduché (na Barrandově natočil pouze Božskou Emu a Prodavače humoru a v obou případech měl velké problémy se schvalováním), o to víc se mu dařilo v ČST. Tleskám. (28.06.2012)

"Tiší sousedé, idylická zákoutí, odlehlé uličky, kvetoucí zahrady. To je krása...." Všechny ty romantické představy mladého advokátního koncipienta (typická role pro Jiřího Menzela) vezmou rychlé za své. V domě, kde našel svůj nový podnájem, se totiž setkává s celou řadou roztodivných figurek. Z doktora práv se tak pomalu stává "doktorem lidských duší", jenž na vlastní kůži pocítí, že "každý z nás je trochu blázen, někdo víc, někdo míň ale každý člověk je trochu blázen". I o samotném panu režisérovi Krejčíkovi kolují doslova zkazky o tom, jaký to byl pěkný svéráz. Ale co naplat, filmy uměl točit moc krásně. (23.06.2022)

Režisér Krejčík si nejspíš sedl nad Nerudovou povídkou "Figurky", polovinu proškrtal a druhou polovinu upravil podle sebe. "Ta druhá", kterou jsme viděli se vyznačuje nadměrným akcentováním "figurek" (nejvíc snad paní konduktérové, ale i ostatní ženy toho nejsou ušetřeny, muži jsou věrohodnější), jejich posunem z tragikomična do komična; nerudovská fabulace (Hrabal v ní musel mít přímou inspiraci, a James Joyce zde mohl mít svého "Odyseáčka") se mění v krejčíkovskou. Podprahové myšlenky mě ale vedou k té druhé, nezfilmované části, jaky by film mohl vypadat, kdyby Krejčík vyškrtl třeba jen celkem nepřesvědčivý "souboj" a nahradil ho scénou/scénami z hospody, kam se zmatený student často uchyloval. Na ukázku přepisuji jeden z dialogů (vydání Státní nakladatelství dětské knihy - chudáci dětí!, byť od 12 let - z roku 1965): "Máme teď pěkné počasí." míním, aby řeč neusnula. - Eh co, když je pěknějdou lidé na procházku a hostince jsou prázdné. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se vrátil. Slunce mě hřálo do zad, a když mě hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla." - Hryžu si rty. "No ve městě", míním zas, "neškodí prochazečům bouřka nebo désť. Deštník pomuže." - "Já neměl deštník." - "Tedy se jde trochu rychleji domů." - "Když jdu rychleji, tak se přece neprocházím!" - "Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu." - "Když stojím v průjezdě, tak se přec neprocházím také!".... Pozn.: Omšelý dům má neslučitelně hezkou zahradu. Kvete v ní především celík kanadský, invazní rostlina, která tu byla už za Nerudy. (25.09.2018)