Onibaba

Jáma. Hluboká a temná. Její kletba přetrvala z dávných časů.....Věru pěkné intro. Okamžitě se mi vybavilo dílo českých klasiků. A chca nechca jsem se pobaveného šklebu nezbavil až do finále, což asi nebyl záměr tvůrců. Pro mě je to prostě " too old, too cold." http://www.youtube.com/watch?v=5o4O1lFHC0M (10.10.2010)

(1001) Ohoho, Onibabo, kde jsi byla celý můj život? Od dětství jsem toužila koukat na filmy, které by mě dovedly k takovýmto zážitkům (Já jsem člověk, já jsem člověk!), a i když to se mnou vypadalo bledě (povědomí pouze o americké produkci 90. let), tak jsem naštěstí usnula v lotosové zahradě, na hlavu mi spadlo jablko a mně se rozsvítilo. Filmový střihu a selektivní práce se zvukem, budižte pochváleni. ♥ (07.05.2011)

Slovo horor sice není možná úplně na místě, ale i tak je ve filmu pár napínavých scén. Je zde ale hlavně dobrá zápletka, která je excelentně a na svou dobu možná skandálně natočená. Světla a stíny, zvuky. Ještě uvidím pár podobných filmů a přesvědčí mě to, že černobílá je lepší. Je škoda, že japonská kinematografie je u nás tak opomíjená. Řekl bych, že je lepší než americká. (04.09.2005)

„Když je tma, nemůže se už více setmít!“ Tak tohle je už podruhé, co jsem se setkal s japonským uměním ze zcela „obyčejného“ dramatického příběhu udělat dost silnej horor a vyvolat ve mně přesně ty tísnivě divné a zvláštní pocity a napětí, které se nepodaří kdejakému zjevnému hororu. Tím prvním případem byla kniha „Písečná žena“, tak nenormální a psychologicky ujetý příběh, že jsem si v samotném závěru musel říct . „Ty vole, tohle je normálně horor“. ONIBABA je druhej případ. Ač je to „pouhé“ drama odehrávající se převážně ve třech lidech a na dost omezeném prostoru, sledování příběhu ve mně vyvolávalo hodně zvláštní pocity a já se nebojím tento film označit za skvělý psychologický horor. Být na tom večer v kině, asi bych se pak bál jít sám domů. A navíc, posledních 10 minut je naprostá nejen psychologicko hororová masírka. To je čistej horor! Výtečná práce. (26.06.2009)

Než se poprvé objeví maska, šustí rákosí a mladá, stará, nebo muž v něm pobíhají. Otowa měla v té době 39, což je samozřejmě znát především ve chvílích, kdy se obnaží. V kontextu toho, že Sató byl o pouhé tři roky mladší, je skutečně těžké přijmout jeho odmítnutí matky, neboť se mu jeví příliš stará. Onibaba pomalu zoufale šumí, ukazuje rozklad osobností až na samu animální podstatu. Jenže film se odehrává ve středověku, kdy život člověka neměl další záhyby. Podstata by zřejmě více vynikla, kdyby byl snímek situován do období II. světové války. Ale zpět k masce. S jejím zjevením se poprvé ve filmu začíná něco dít. Šedá nuda koloběhu jídla, spánku a shánění jídla je poprvé narušena mužem v masce. Na můj vkus přichází maska na scénu velice pozdě. I když díky její existenci následně dojde na několik náznaků hororových scén, nedokáže to rozčeřit stojaté vody filmu. Nesnáším stereotyp, ať již je reprezentován opakováním klišé v popcornových snímcích, nebo zobrazením šedé rutiny v artových filmech. Onibaba se tak v mých očích zařadila po bok Děrsu Uzala a Playtime. (24.12.2022)