Poslední žena
La Dernière Femme
L'ultima donna
The Last Woman
Réžia:
Marco FerreriKamera:
Luciano TovoliHudba:
Philippe SardeHrajú:
Gérard Depardieu, Ornella Muti, Renato Salvatori, Michel Piccoli, Zouzou, Nathalie Baye, Daniela Silverio, Vittorio Fanfoni, Giuliana CalandraObsahy(1)
Marco Ferreri, nejkontroverznější italský režisér druhé poloviny 20. století, by tento týden oslavil 80 let. Jeho téměř čtyřicetiletá režijní, scenáristická a herecká práce se zapsala do dějin světové kinematografie nevymazatelným způsobem. Provokující i plachý, sarkastický i poetický, obhroublý i něžný, osobnost, která si vysloužila jako málokterá jiná za svou tvorbu tolik protikladných přívlastků, že snad jediné, s čím se nikdy nesetkal, byla lhostejnost. Jeho osobní, odvážné výpovědi o vztazích mezi mužem a ženou v současném světě, o krizi lidských bytostí v jejich původních instinktech vyprávěné skrze šokující obrazy, dovádějící vnitřní dilemata hrdinů do fyzických zpodobení ad absurdum, vzbuzovaly ostré reakce již v době svého vzniku. Rodák z Milána natočil své první filmy v zemi Buňuela a Dalího, ve Španělsku a po problémech svých filmů v Itálii našel tvůrčí azyl ve Francii. U nás jsme z jeho kolekce více než třiceti filmů mohli dosud zhlédnout docela reprezentativní ukázku jeho tvorby. Filmy Včelí královna (1962), Harém (1967) a především Velká žranice (1973), či Maso (1991), jsou dostatečnou ukázkou jeho kontroverzní, ale osobně zaujaté tvorby. Film Poslední žena z roku 1976 spadá do jeho "francouzského období", v němž o tři roky dříve natočil jeden ze svých nejzatracovanějších, nejdiskutovanějších a také nejobdivovanějších snímků Velká žranice. Pro Poslední ženu oslovil mladého Gérarda Depardieura, jenž měl dny své největší slávy ještě před sebou, a mladinkou Ornellu Muti, která už měla za sebou poměrně bohatou filmovou historii. Oba herci působí v rolích mladé dvojice nesmírně přirozeně a díky ničím nespoutané Ferreriho režii vytvářejí na plátně nejen působivé drama milostného vztahu, ale působí zároveň jako prototypy chování i přemýšlení mladé generace oné konkrétní doby, 70. let minulého století. Zdánlivě všední život mladé dvojice probíhá v několika plánech, od sexu v jeho nejfyzičtější podobě až k principům ženství a mužství obecně a jejich rolí v rodině i společnosti. A jako u Ferreriho vždy, projeví se tyto vnitřní úvahy nakonec zcela otevřeně, zpodobeny fyzicky, v šokujícím finále, které není radno prozrazovat předem. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (56)
Muž a žena jako dva naprosto odlišní tvorové, jejichž vztah je plný lásky, zloby, chtíče, osamění, žárlivosti a činů, kterých člověk může litovat do konce života. Syrové a necenzurované obnažení vášní, které někdy mohou mít tragické následky. Pokládání otázek o lidské sexualitě, o rolích ženy a především muže v emancipované společnosti 70. let. Snímek s naprosto přirozenými herci a dvěma vyčnívajícími scénami: jedna krásná - on, ona, ono v posteli; druhá strašná, silná, poslední... Ztuhlost, bezmoc, zdrcení. Závěrečné titulky. (ze 4 na 5* čistě kvůli konci). ()
Áno, FERRERI aj BRASS sú prasatá. Napriek tomu ich filmy sú vraj akousi výpoveďou o stave západnej civilizácie (HA - HA). Pre mňa ale stále nahý DEPARDIEU predstavoval dokonalý recept na zvracanie, a úbohá ORNELLA, hoci nahá, nedokázala tento pocit zvrátiť. No a aj keď sa omnoho rokov neskôr krvavou pointou inšpirovala žena istého chlapíka menom BOBBITT, ja ako chlap Vás môžem uistiť, že niečo podobné by urobil snáď len nejaký pošahaný transexuál, a nie človek čo obrába ORNELLU. Apropo celkom by ma zaujímalo či existuje nejaký MAKING OF tohto "skvostu". (11.6.2008) ()
Taky slabsi Muz a Zena, kde povodnu kvalitnu verziu Muz a Zena 1966 natocil kvalitny zyd Lelouch, tuna Marco Ferrerimu sa nepodarilo ukecat Trintignanta ani Aimee - a taxa roly museli ujat novi herci - Depardieu a Ornella Mutti. Kazdopadne slabsi muz a zena nez Lelouchov film - Lelouch tam aspon vlozil fajne autonahanacky, vybuchy, Ferreri zase odhaluje nechutnosti a kadejake sajrajty : 51 % ()
Uff, tak táto Ferreriho alegória na "moderné" spolužitie muža a ženy sa mi dostala pod kožu riadne hlboko. Preto môžem s určitosťou vyhlásiť jednu vec, a síce, že ten kto si snímok aspoň raz pozrie, tak už rozhodne naň nikdy nezabudne, to môžem garantovať. Čo sa mňa týka, páčilo sa mi to dokonca ešte viac ako Veľká žranica. Ide o absolútne priamočiaré filmové zachytenie vzťahového konfliktu medzi patriarchálnym ideálom muža a modernejším ponímaním ženy, ktoré vníma toto vzájomné spolužitie predovšetkým ako spoločné zdieľanie všetkého a že nie je všetko len o sebeckých, arogantných potrebách jedného (mj. muža). Ako sa dokáže arogantný, do seba zahľadený a typický mužský predstaviteľ svojej doby s týmto modernejším chápaním vzťahu vyrovnať? Láska je mocná, ale stačí to? Navyše film je plný rozmanitých detailov prehlbujúcich pocitové vnímanie diváka, zvýraznených bezchybnou, geniálnou prácou kamery a majstrovským strihom. Toto všetko prispieva k neskutočnej atmosfére. To, že som neišiel do plna má len jediný dôvod, dalo by sa povedať, že estetický. Ono pozerať na približne štvrtinu času na holého Gérarda a jeho pipíka rozhodne nebol žiaden estetický zážitok (kvôli režisérskemu zámeru to však bolo nevyhnutné). Škoda len, že to nebolo opačne, Ornelly Muti tu bolo podstatne menej, zato však v protiklade s Depardieu bola božsky krásna, tých pár záberov stálo za to, pričom to tú estetiku aspoň trochu vylepšilo. Približne od druhej polovice snímku som si síce pomaly začal myslieť, že ma už Ferreri narozdiel od Veľkej žranice ničím nezošokuje, ale potom prišiel záver a ten ma totálne rozsekal a vnútorne rozladil. Geniálna bodka, Ferreri to skrátka vedel, vedel ako majstrovsky spracovať určitú spoločensko-sociálnu alebo vzťahovú tému v spojitosti s dobovým prostredím a konvenčným zmýšľaním (prípadne ho i zosmiešniť) a pritom diváka totálne pocitovo rozložiť. Klobúk dole, majstre. Film odporúčam však len nekonvenčnému publiku, mainstreamový divák bude hrozne trpieť. 89/100 ()
Človek by neveril, že sa dá natočiť hodinu a trištvrte dlhá komorná vzťahovka, v ktorej nie je buď žiadna, alebo len veľmi zvrátená psychológia postáv. Ornella krásna, o to viac nechápem jej postavu. Depardieu hrajúci bez zaváhania, o to menej chápem jeho prítomnosť v čisto falickom filme. A toho decka mi bolo ľúto. Ja mám úchylnosti rád, ale keď sú k niečomu dobré. A toto vlastne ani nebolo úchylné, iba primitívne. ()
Reklama