Anglický pacient

Po Caligariho komentári nemám veľmi čo dodať k dojmom z filmu, ale musím sa pridať, pretože tento fascinujúci film je pre mňa jednoducho kult a "number one". A nie je to pre jeho "romantiku", pretože romantické sprostosti nemám rada. Aj keď slovo romantika sa tu v komentároch skloňuje často, Anglický pacient má v sebe oveľa viac a nedá sa to zhrnúť jedným slovom... romantika ide ruku v ruke s bolesťou. Treba ho vidieť a vziať si z neho, čo kto unesie. Nie iba romantiku, ale aj tvrdú realitu, krutosť, hlboké nešťastie a váhu rozhodnutí, ktorým málokto (skôr nikto) z nás musel v živote čeliť. Je veľa filmov, ktoré milujem, ale Anglický pacient je majsterštyk, film filmov. Kniha (predloha) Michaela Ondaatje takisto. (08.03.2005)

Když poušť pálí, když vás lidé nechápou, když válka nechce skončit a když láska nemůže vyhrát. Pak nastává chvíle, kdy kapka štěstí ze vzpomínky nebo náhodné vzplanutí v palčivé současnosti může změnit celý život. Vybroušený diamant, který je mi každým dnem od zhlédnutí bližší a pomalu stoupá mým top žebříčkem stále výše. Plejáda dokonalých hereckých výkonů a strhující nezapomenutelné drama, které tehdy Akademie správně ocenila. (05.08.2007)

„I promise, I'll come back for you. I promise, I'll never leave you.“ Anglický pacient vás hudbou G.Yareda, krásnými záběry i příběhem o ušlechtilé zradě hladí na duši, aby pak na ní v nestřeženém okamžiku vykonal stejnou činnost, jakou v motelové koupelně provádí s nožem Norman Bates. Od Minghelly možná chladný oscarový kalkul, ale co by za to jiní režiséři dali, kdyby si uměli věci takhle spočítat. Sice nejsem ujetý tímto směrem, ale kdyby jsi měl Ralphe zájem, budu na tebe čekat ve své kajutě politý javorovým sirupem.. (30.09.2009)

V čem je kouzlo tohoto filmu? Je milion a jeden odpůrce, který tvrdí, že jde o kravinu která nemá obdoby. Je tu milion a jeden člověk, který se rozpláče po skončení tohoto filmu a ještě mnoho let na něj bude vzpomínat jako na něco naprosto úžasného. V čem je kouzlo? V režii skoro neznámého a v té době nezkušeného Anthony Minghella?Musím uznat, že jeho režie je zvláštní, pomalá, hodně dáva na detail, ale miluje velké krásné exteriéry. Na co by mu to, ale bylo bez herců? Hvězdy jako Ralph Fiennes, který i přes hraní pod latexovou maskou hraje jak dokáže a nebo má oblíbená nevinná Juliette Binoche, která s Kristin Scott Thomas předvádí krásu ženy, po které touží muži. Čím to tedy je? Hudbou, která je příjemná, avšak nijak úžasná a bez filmu asi neposlouchatelná? nic z toho. Jde o kouzlo, které má jen jeden film z tisícovky. O kouzlo, které vás začaruje a na konci vyhodí, na nic se neptá a jen odpovídá. Jen dvě možnosti jsou. Bud si na konci řeknete, že to byl nejkrásnější film ve vašem životě a nebo to je největší kravina, která kdy získala Oscara. Rozhodnutí je na vás, ale mě tato osudová láska, která se naplňuje a vylévá jako sklenička s vodou ve mě nechala něco zvláštního hořkého, ale přesto uspokojivého. Když pochopíte hlavní postavu pochopíte vše. Pro mě je tento film už víc než romantickým příběhem, přímo příběhem toho co dokáže opravdová láska ... a nepřestávám na závěr utírat slzy ani po desáté... (07.07.2005)

V předčasně zesnulém Anthony Minghellovi ztratila světová kinematografie jednoho z mála svých vyvolených básníků osudové lásky. Již tehdy zralý tvůrce-čtyřicátník patřil k té skupině umělců, pro něž válečné téma jako forma mezní situace lidské existence zůstává podřízeno síle citu-lásky individua, jedince i uvnitř velkých skupin obyvatelstva. Skutečnost, že jeho hrdiny jsou mladí lidé prožívající plně své životy, je dalším charakteristickým prvkem jeho nezaměnitelné tvorby. Dvojí rovina kompozice mu umožňuje zasvěceně pronikavé vhledy do nejtajnějších skrýší lidského nitra. Válka, zhoubná ve svém bezprostředním působení, je v mikroměřítku ještě strašnější. Nejednoduché se stává ještě složitějším, nesnadné nezvladatelným. Nepravděpodobnost nedějového děje je ve skutečnosti vlastně až šedě realistická. V oficiálních líčeních válek na tyto situace není místo; teprve po letech, když vychladnou vášně, smysly se zklidní a vzbouřený rozum se podvolí moudrosti nadhledu a všelidského rozměru, vysvitne plný dosah způsobených nevratných škod a ztrát. I těch, na něž si nelze sáhnout a jež není možné změřit. Kamera, která do lidského nitra promítá neopakovatelné přírodní krásy tuniských i italských exteriérů, a precizně slazené výkony skvělých herců, mezi nimiž vynikají kromě Juliette Binochové i starší z obou Finniesů Ralph a zejména pro mne zcela neznámá Kristin Scott-Thomasová, je vyvažována scénářem, který stačí do milostného rukopisu zachytit i klasické epizody válečného života (bombové scény zpod mostu a pomníku na anonymním náměstí neznámého italského městečka). Celek, který z toho všeho vzniká, je nezodpovědně drzý: dovoluje si s cynismem přímo patetickým tvrdit, že láska je víc než soulož-sex, že je cit nadčasový a mocný, cit jímající, cit všepohlcující. Že je nezničitelná. Osobně patřím k těm nevyléčitelným romantikům, kteří této nehoráznosti dávají nekriticky za pravdu. Myslí si dokonce, že život by bez ní byl nepoměrně chudší a šedší. (01.11.2008)