Čas opilých koní

Debut Bahmana Ghobadiho, který získal v Cannes prestižní ocenění Zlatá kamera, je pokračovatelem vysoce úspěšných íránských filmů s dětskými hrdiny. Režisér se nepokouší o citové vydírání diváka, přestože povaha příběhu k tomu přímo vybízí. Místo toho otevírá závažné otázky, týkající se téměř beznadějné situace mnoha íránských dětí, které musí nezřídkakdy vykonávat těžké práce, aby uživily své četné sourozence. Dětem totiž při pašování zboží zahyne otec a tak zůstanou odkázány samy na sebe, přičemž roli hlavy rodiny na sebe bere nejstarší bratr Ajúb. Situace je o to komplikovanější, že zdravotní stav jednoho z nich je den o dne horší. Ghobadi sází především na syrové dokumentární postupy a zcela se zbavuje jakékoliv stylizace (čímž se Čas opilých koní výrazně odlišuje například od filmů Majidiho nebo Makhmalbaffa). Velmi autenticky působí i herecké výkony dětských představitelů a film tak dokáže vyvolat emoční odezvu i bez násilného tlačení diváka do kýžených pozic. Několikaminutová závěrečná scéna pak dlouho stupňuje beznaděj, aby v posledním záběru vysvitl alespoň náznak světlejších zítřků. (30.12.2013)

Možná to na mě působilo ještě autentičtěji, než Želvy mohou létat. Vždycky u takových filmů cítím naprostou beznaděj a bezmoc, protože i kdyby člověk nakrásně chtěl, tak s tímhle stávajícím systémem nic nezmůže. Ano, byl to jen film, ale já věřím, že ve skutečnosti to je možná mnohem horší. Třeba takového Mahdiho si nikdo nevymyslel, kde záběry na něj byly srdcervoucí a jeho krásné oči mluvily za všechno. To celé umocněné nehostinnou krajinou k žití, kde je slyšet z dálky střílení a kolem neustálé nějaké nástrahy, včetně min. A to nemluvím o mulách, kterých mně bylo tak líto, že jsem musela chvílemi použít rychloposuv. Myslím si, že každý soudně přemýšlející člověk, který uvidí tenhle polodokumentární snímek z kurdského prostředí si uvědomí, že bychom si měli vážit i toho možná někdy mála dobrého co máme, včetně toho, že bydlíme třeba tady v Čechách. (06.01.2013)

Až si budete říkat, že jste rodič na nic a vaše děti jsou na tom skoro vlastně špatně, pošlete je alespoň na týden do vesnice v blízkosti irácké hranice. Kdyby nic jiného, půjdou tam teple oblečeny, určitě jim dáte s sebou sešit do školy, nebudete řešit, jestli ten starší musí vydělávat a proto do ní nejít a to nemluvím o tom, že jako bonus nebudou mít těžce postiženého brášku, na jehož operaci nebudete mít peníze a i pokud je seženete, je jeho život otázka času.Ale dáte mu všechnu lásku, které je dětské srdce schopno, i když musí přijmout odpovědnost s starosti dospělých. Dívala jsem se na film s náladou na bodu mrazu. Dokoukala neschopná slova a s depkou. Pusťte si ho. (09.12.2012)

Já si tady ve dvaadvaceti chodím na brigády, abych mohla kulturně žít a nechodila jak šupák, ale když vidím ty děti v Íránu, co mají za životní osudy, které si já ani představit neumím, hned bych jim všechno poslala a radši bych chodila nahá. Už nikdy nebudu nadávat na opruz v práci. Nebo aspoň v nejbližší době, protože tohle ze mě jen tak nevyprchá. Těžká deprese. Jako vždy. (15.05.2009)

Ťažké časy. Tak veľmi, že aj zvieratám dávajú piť alkohol, aby zvládli svoju prácu, studené nemilosrdné podmienky a boli povoľné. Čo potom ľudia? A čo deti? Celý čas som myslela na tie svoje. Malý chlapec sa stane živiteľom rodiny a dievča nahrádza matku svojmu staršiemu postihnutému bratovi a mladším súrodencom .. a tie deti to berú tak ako to prichádza, žiadne sťažovanie. Ťažké je sa na to len pozerať, a nie žiť. Pre mňa tiež lepšie ako Želvy nemohou létat. (Filmová výzva 2016 - emma53) (11.02.2016)