Traja do páru

,,Nezahulíte si?" ,,Jste skvělá tanečnice." ,,Bejvávalo, kdysi, ve čtvrtohorách." Dramatický příběh švédské trojky, která funguje i nefunguje, byť se hlavní aktéři snaží, jak jen můžou. Skvělá hudba, příjemná kamera a skvělé herecké výkony (S.Spaceková je prostě neodolatelná hlavně, když se zhulí...). Snímek staví spíše na psychologii postav, než na sexu, jak by se z tématu mohlo zdát. A vůbec to není na škodu stejně, jako konec, který možná není úplně šťastný, ale špatný rozhodně ne. Jen mi trochu vadilo, že si všichni pořád navzájem říkali, jak se milují, což tedy nebyla úplně pravda....a nejsem si jistý, kdo lhal a kdo ne... (15.12.2012)

Zpočátku film působí jako příručka k tomu jak se správně zhulit a špatně zamilovat. Ovšem pak přijde drama, černá komedie, romance. Je to skvělý snímek o tom, jak moc sníme a kolik si toho nasníme a co pak z toho máme. Nevhodné pro konzervativce a zastánce tradičních hodnot....Michael Cunningham je mistr v takových příbězích. Předloha je lepší. Postava Ericha tu opravdu chybí, ale beatnické šedesátky, punkové sedmdesátky a vystřízlivění ze snu s příchodem AIDS v osmdesátkách zůstávají. A to je nejdůležitější. Ne snad zpověď, spíš bilance Cunninghamovy generace. (16.04.2012)

Zdařilá adaptace knižní předlohy Michaela Cunninghama „Domov na konci světa“, kterou Cunningham (1952) napsal v roce 1990, osm let před slavnějším románem „Hodiny“. Divadelní zkušenosti režiséra Michaela Meyera byly patrné například ve scéně, kdy Clare uprostřed vyprahlé arizonské zahrady oznamuje, že je těhotná. Podobnost s „Hodinami“ připomíná kuchaření – v „Hodinách“ Laura s malým synkem Richiem připravuje dort, ve snímku „Tři do páru“ Alice peče koláč s dospívajícím „adoptovaným synem“ Bobbym, a v tom momentu přichází střih a Bobby ostarší o deset let – Ericha Smitha vystřídá Collin Farrell. V příběhu hraje důležitou roli hudba, z knihy vystupuje víc, přesto ji neopomněli ani filmaři. „Na operu se ale netancuje,“ říká Jonathan. A Boby odvětí: „Tancuje se na všechno.“ Následná scéna připomíná trochu „Philadelphii“ – tanec nemocného A. Becketta (T. Hanks) s držákem, na kterém je napojena kapačka. S „Philadelphií“ má film i podobné téma – řeší homosexualitu. Závěr je sice proti knižní předloze zkrácen, ale citlivě. Navíc celkové zachycení života americké společnosti po dobu cca 20 let (60. – 80. léta 20. století) je velice plastické. „Hrdinové se pokoušejí přetvořit něco, co se vyvíjelo přes 1000 let. Snaží se předefinovat pocit sounáležitosti… a v podstatě vybudovat novou rodinu, kam by se vměstnali oni tři a dítě, které mají. Novou rodinu, jež jim bude připadat pevnější a skutečnější než jejich původní rodiny, neboť oni všichni pocházejí z rodin, které se různými způsoby roztříštily,“ komentoval příběh M. Cunningham. (02.01.2009)

Moc krásně a citlivě natočený film. Velmi silný a zvláštní vztah dvou hlavních postav, prostupuje celým filmem i jejich životy a dodává příběhu jemnou krásu. Celý film jsem si přála, aby Bobby a Jonathan nakonec skončili spolu, protože k sobě prostě patří, neboť když má muž silné city k jinému, tak jde sebevětší náklonnost k ženě chtě, nechtě stranou. Okouzlující je Sissy Spacek, coby starostlivá a milující žena, která si jednoho dne se svým synem a jeho kámošem zakouří trávu. Celý příběh je plný skrytých tužeb, přání a pocitů, které se takto podobně přenesly i na mě. Snímek krásně ukazuje, že láska a přátelství je mocná věc a nezáleží na tom, jestli milujete muže, ženu, nebo případně oba najednou. Druhů lásky i přátelství je mnoho, ale jakmile vznikne určité pouto, často vydrží celý život, aniž by bylo zcela úplně naplněno. Colin Farrell je ve své roli doslova magický a z jeho herectví mě chvílemi mrazí a dojímá až k slzám. Životem nám projde mnoho lidí, ale často nám zůstane v srdci a mysli jen pár těch, které budeme milovat vždy. Ať s nimi jsme, ať se s nimi nestýkáme, ať nám čímkoliv ublížili, odešli od nás, zklamali nás, vždycky je budeme milovat celým srdcem a navždy zůstanou naší součástí... (11.11.2008)

Takovýhle příběh do 94 minut nedostanete jinak, než že vynecháte veškerou všednodennost a dávkujete jeden významný okamžik jejich životů za druhým. Vznikne tím intenzivní pocitová mozaika, poskládaná z citlivých vět a prožitků, které se vás nemůžou nedotknout. Všechno vynechané odpouštím, protože způsob, jakým se to dotýkalo mě, byl vyjímečně hezký. (27.10.2008)