R.M.N.

„Mzda je minimální. Ale přesčasy platíme dvojnásobně!“ A proto se pracovníkům se Srí Lanky vyplatí pracovat v tom krásném, prosperujícím a cizincům tolik přívětivém kraji…Mungiu je pro mě 1 ze symbolů rumunské nové vlny. Jenže právě předchozími filmy 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny a Zkouška dospělosti si u mě vybudoval možná až příliš velkou reputaci. R.M.N. je znovu sžíravou, kritickou satirou zaměřenou na obraz Rumunska a jeho společnosti (zde konkrétní oblasti a obyvatele doslova projeté sociologickou „magnetickou rezonancí“). Je ale víc nejednoznačný a snaží se otevírat víc témat. To ústřední není zpočátku až tak zřejmé, ale nakonec z toho vykrystalizuje nesmlouvavá obžaloba silně zakořeněného rasismu, vlastně tolik paradoxního (neb, kdo je tu „původní“ a naopak „naplavenina“?). Filmu nechybí solidně vystavěná atmosféra, ale skrz tu mysteriózní složku také velmi nejednoznačný a silně neuspokojivý závěr, který sice má podléhat vlastní interpretaci diváka, ale to ho příliš neomlouvá, proto „jen“ ty slabší 4*. (02.08.2022)

Sociální dramata z východu jsou vždycky dobrý a z Transylvánie, kde kromě Drákuly žije už jen pár vesničanů, jsou vůbec nejlepší. Rumunština jim tam samozřejmě nevadí, mad'arština taky ne, němčina se tam ještě přežije, ale jak místní uslyší tamilštinu, stávají se z nich fanatici. Hezkej morální kompas nám naservíroval ten Cristian Mungiu. (12.02.2024)

Velká škoda roztahané první půlky, až po víc než hodině se to rozjede. Ale stálo to za to, hlavně kvůli skvostné scéně schůze vidláků v kulturáku, natočené na jeden záběr, ve které brojí proti třem pekařům ze Srí Lanky. Prakticky totožná setkání se dějí i u nás - tady máte autentický úryvek ze schůze českých vidláků proti křesťanským uprchlíkům z Iráku. (16.04.2023)

Sociální sonda do maloměsta kdesi v Sedmihradsku. Civilní, mrazivá, frustrující. Nesestříhaná scéna z kulturáku, kde se místní xenofobové a dezoláti předhánějí v tom, kdo je větší píčus, tomu s přehledem vládne. Podobnost s aktuální roadshow Víta Rakušana po sociálně odloučených krajských lokalitách je čistě náhodná. (26.02.2024)

Transylvánský Lovec medvědů v hlavní roli s rumunským De Nirem, ve kterém vietnamské trauma, které rozloží celou ustálenou komunitu městečka, nahrazují tři bezkonfliktní srílandští námezdníci. Počáteční vykreslení zdánlivě idylické vesnice, složené se zástupců hned několika etnických menšin, je dost vzdálené obvyklému snímání Rumunska jako bezútěšného dismalandu, kde je již vše ztraceno. Jen občas znervózní ty zmínky o tom, že "Cikánů se nám již podařilo zbavit". V průběhu filmu, zatímco ústřední hrdina učí traumatizovaného syna jak udělat lesní past a nad ohništěm vyčistit znečištěnou vodu, ve vsi se nad hodovními stoly vytváří podloží pro takový ten malý roztomilý lidový pogrom, tradici spojující evropské národy víc než Eurovize. Těch postav, toho děje, těch motivů - strašně mě bavilo se na to dívat a odhalovat účel každé scény (největší satisfakci mi pak nabízel závěr, který mi už úplně sebral otěže kontroly), ale Mungiu není Haneke a není schopný tý rafinovanosti náznaků a neřečeného, takže se všechny obsažené problémy strašně nahlas a vulgárně artikulují, aby bylo všechno dostatečně zřetelně řečeno a nedošlo k omylu, o čem se tu vypráví. Bez téhle berličky by to bylo absolutní. (20.02.2023)