Ray

Dopriať si porciu obľúbenej muziky podporenú obstojným príbehom s neuveriteľným hereckým koncertom Jamieho Foxxa – čo viac si môžem priať ? Pri sledovaní iste zohrá veľkú úlohu miera sympatie k Charlesovej hudbe. Keďže u mňa je maximálna, takým bol aj zážitok. Samotný obraz nebol dlhým videoklipom, ale skôr výsekom z najzaujímavejšej časti života slepého speváka, kedy uňho dominovali sex, blues a heroín mixnutým traumou z detstva. Výnimočný živel v hudbe, rebel a prekračovateľ dovtedy zavedených hudobných kánonov je zvyčajne aj rebelom v živote. Dôležitý je bezpečný a istý prístav, do ktorého sa môže vracať. Hoci Ray si ich vybudoval niekoľko (zvyčajne niekoho zo sprievodného ženského spevu), ten hlavný a základný mu poskytla jeho vnútorne veľmi silná manželka. V samotnom príbehu by som uvítal väčšiu naturálnosť, vyplývajúcu z Charlesovvej živelnosti, ktorá bola filmom zjemnená v záujme väčšej diváckej akceptovateľnosti. (07.03.2005)

Dlouho sem uvažovala mezi 4 a 5, ale biografie sou moje, tak sem sáhla po 5. Ray byl sice klasickym případem muzikanta minulýho (pokračování v tomhle) století, kdy se stal úspěšnym, založil rodinu, získal prachy, ale ničeho si nevážil, tak se tahal s ženskejma a utrácel za drogy. Dopad...jak to vlastně dopad?;) Do toho to tragický dětství. Jak někomu můžou jen tak začít slzet a hnisat oči, až prostě ohluchne? Hrůza. O to víc byl ale cítit Rayův smysl pro prožitek. Vůbec sem ho neznala, ale jeho písničky zná každej, i když jazzu zrovna neholduju. Zato piánu jo! (02.11.2008)

Jeden z nejlepších životopisných příběhů, jaký byl kdy natočen. Film, který Vám přiblíží Raye Charlese Robinsona ve všech jeho podobách, ať už těch obdivuhodných nebo vzbuzujících soucítění. Chtěla bych velmi ocenit ztvárnění Rayovy matky a vůbec veškeré návraty do Rayova dětství, které filmu nastavily velmi dojemnou rovinu. Báječný Jamie Foxx, který mě o svých kvalitách přesvědčil v mnou dříve shlédnutém Collateralu, se v Rayovi přímo vtělil do svojí role, jak už do úlohy ztrátou zraku postiženého umělce, tak do role muže, který i přes tuto překážku docílil splnění všech svých tužeb. Film má svěží tempo, ať už údernou, čarovnou a svádivou hudbou, nebo silným příběhem ústředního umělce, který v sobě nezapře odhodlání, talent, sebejistotu a umění dosáhnout všeho, na co jen pomyslí. Scény historie vzniku některých skladeb jako "The Mess Around" nebo "Hit the Road, Jack" jsou přímo geniální, navíc Vás jistojistě bezpochyby rozhýbou, i když zrovna třeba tomuto druhu hudby neholdujete. Pro mě, jako pro člověka, komu jméno Ray Charles nic neříkalo, natož pak jeho hudba (stydim), se po tomto filmu leccos změnilo :). (31.08.2009)

Vím o tom, že biografických snímků jsou mraky, ale jen ta vyvolená menšina opravdu stojí za to. Příběh Raye Charlese je jeden z nich. I když muziku, která jeho životem prostoupí zrovna v lásce nemám, na okamžik si ji v tomto filmu zamiluji. Jeho příběh je křehký jak domeček z karet. Člověk nikdy neví, co od něj čekat. Samozřejmě jako každá známá slavná postava minulosti prožívá to, čemu by se asi nevyhnul. Nebo se nevyhnul takřka nikdo. Nejlepší na tom, ale je, že se z toho dostal. Z toho všeho. Dokázal nemožné, založil kult a nechal ze sebe udělat legendu. Ray Charles je jedna z mála postav z hudební branže, která si opravdu zaslouží respekt. O to víc respektuji Jamie Foxxe, který se s rolí popral a věřím, že mu nikdy z beder nezmizí. On se s ní zžil, tak neskutečným způsobem, že jsem chvilku před sebou opravdu sledoval slepého herce, který bezmocně poslouchá zvuky okolí. Jak říkám, Ray je jeden z mála opravdu těch fantastických filmů života, které utečou jako voda. Oskara si Jamie zasloužil naprosto oprávněně, když už ne samotný film. Rozhodně na to minimálně měl. Já se musím přiznat, že jsem po prvém shlédnutí filmu byl naprosto unešen a unáším se na té vlně dál a dál... --- Georgia, on my mind (20.01.2008)

Když tak nad tím přemýšlím, tak Coeni mi s "V nitru Llewyna Davise" úplně zničili možnost užít si tady ty uhlazené na-oscary-aspirující útržkovitě biografické ilustrace - a nutno dodat, že i předtím jsem byla dost skeptická. Vždycky mě totiž nejdřív bude zajímat především hudba a až potom její autor/interpret. A už vůbec mi nejde o správnost životopisných údajů (viz filmy, o kterých píšu na konci), ačkoliv mě vždycky zaráží, jak mystifikačně s emocemi zacházejí filmy, které se vydávají za pravdu. Ale rozhodně za můj záchvat skepse vůči Rayovi nemůžou jenom Coeni, ačkoliv u nich uctívám to, jak nechají písně zaznít v celém rozsahu, nemají potřebu je kouskovat do klipovitých montáží nebo komentováním vysvětlovat a hlavně že je používají jako stylotvorný prvek a ne jako křoví - což mi přijde jako přesný opak toho, co se děje v Rayovi. A jako pozitivní příklad uvádím další hudební (kvazi) biografie, které mi přijdou dobře udělané: Sametová extáze, Beze mě - Šest tváří Boba Dylana a zcela z našich luhů Rok ďábla (+ čestná zmínka Amadeus). Spojnici tvoří dobře zvolené ozvláštňující formální twisty a zejména nadhled vůči portrétovanému fenoménu. Slepý obdiv (pun not intended) nevede nikdy k ničemu skvělému. (07.08.2016)