Podivuhodné příběhy

Pozoruhodný film, výtvarný klenot. Viděl jsem ve francouzštině, kterou ovládám chatrně, a přesto jsem byl uhranut a očarován. Největším překvapením je první povídka, natočená Rogerem Vadimem, kterého opravdu nelze považovat za velkého režiséra. Nečekal jsem od ní nic, a dočkal se krásného zážitku. Samozřejmě je film nevyrovnaný po mnoha stránkách, ale podle mého názoru si s géniem moderní literatury E. A. Poem málokterý snímek poradil kdy líp. (17.04.2008)

Krásný trojrozměrný poklad. Je vidět, že když se Poem inspirují tři nápadití režiséři, dokážou z jeho povídek vytvořit úchvatnou a především inteligentní podívanou. První příběh je ztvárněním Poeova Ohnivého koně, kde Roger Vadim za pomoci nádherné Jane Fondy zobrazuje naprostou zvrhlost, zhýralost a zbytečné zlo, které je konfrontováno prokletím v podobě koně. Tím, že v příběhu figuruje magnetismus muž-žena, mu dodává hloubky a vzájemné znepřátelení rodů se mění v záhubu mnohem horší. Čeho si musí každý divák povšimnout je i úchvatná výprava filmu. Scény jsou točené v romanticky rozervané přírodě, kostýmy jsou neuvěřitelnými módními klenoty a v neposlední řadě Z každého kouta dýchá krása v jiné podobě - romantické krajiny, módní klenoty v podobě neuvěřitelně nápaditých kostýmů, nádherní hřebci a samozřejmě spousta krásných (především ženských) tváří. Dalším příběhem - o Williamu Wilsonovi - se nechal unést Louis Malle. Příběh je o krutém sadistovi, kterého pronásleduje jeho dvojník, který nosí stejné jméno, ve všem ho převyšuje, a pokaždé mu překazí jeho zvrhlé činy. Tohoto rozpolceného psychotika výtečně ztvárnil Alain Delon. Tím, že tvůrce ztvárnil někoho tak zlovolného za pomoci opravdu překrásného herce, propojil Poeovu myšlenku s odkazem Doriana Graye, ale navzdory tomuto faktu zůstal ze všech tří příběhů původní povídce nejvěrnější. Poslední povídka na první pohled do celého snímku vlastně vůbec nezapadá. Federico Fellini pojal svůj příběh hodně osobitě. Inspiroval se povídkou Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!, ale zasadil jí do současnosti. Navíc jí podal v úplně jiném uměleckém směru než další dva režiséři - ztvárnil jí za pomocí groteskních prvků obohacených o niterní zjevení a absurditu. Zachoval vlastně pouze její závěr, a společensko-kritický odkaz, kterým disponuje, přenesl do světa šoubyznysu, čímž vlastně příběh přiblížil přítomnému dění. Hlavní postavu, kterou umě vystihl maniakální Terence Stamp, pojmenoval Toby Dammit, což zní jako hříčka od podobně znělého to-be-damned. A jako každý, kdo se zjeví jako hlavní hrdina některého z těchto vyprávění, proklet opravdu bude. Celý tento snímek je naprosto fenomenální poctou talentovanému spisovateli, jehož jméno a příběhy jsou často zneužívány k pseudosofistikovaným komerčním zpodobněním. Na tomto plátně se mu konečně dostává úcty, pochopení a oslavy jeho génia tak, jak si to zaslouží. (07.07.2014)

Přesně podle hodnocení je vidět, jak je film rozporuplný a jak rozdílně působí na diváka. Mě osobně přišlo velmi zajímavé, jak byla každá z povídek svým způsobem jiná a myslím, že bych dokázal poměrně snadno ke každé přiřadit režiséra. Samozřejmě vodítkem v první povídce by mi bylo obsazení Jane Fondové, režisérovy partnerky. Ale i samotné, dosti okázalé, kostýmní, s prvky glamour erotiky ztvárnění bylo velkou nápovědou. Psychologičtější prostřední povídka a lá Louis Malle. A poslední - to byl jasný Fellini, už podle piana Nina Roty. Mimochodem ten dělal podle titulků jen Feliniho kus a zde je uvedený jako autor celé hudby. Také kamera byla dost rozdílná a u první povídky její úroveň dost kolísala. Interiérové scény byly spíš televizně svícené a exteriéry sice krásně komponované, ale také výrazně dosvěcované v bližších záběrech na Jane. Bylo to tak zřejmé, až mě to rušilo od děje. Sám bych hodnotil povídky vzestupně 2, 3 a 4. (07.07.2014)

Fíha. Tohle byl zvláštní kousek. Z Poea nějak zvlášť odvařený nejsem a k jeho filmovým adaptacím přistupuji vždycky obezřetně, protože ne vždy se, poplatny mé ne moc velké oblibě autora předlohy, povedou. Tohle mi ale přišlo zajímavé hlavně hereckým a režisérským obsazením. První povídka je zvláštně chmurně poetická a boduje mnohem více formou, zpracováním a masturbační ikonou Jane Fonda (ty kozačky až na stehna!) než samotným příběhem. Roger Vadim dokázal skvěle skloubit prostředí s kostýmy a středobodem Jane. Když vypnete mysl a budete se koncentrovat jen na obraz, má to své kouzlo. Druhá povídka je co do atmosféry údernější a horrorovější. Malle se zcela přidržel Poeovy atmosféry a stylu a i když je příběh čitelný již po nějakých pěti šesti minutách, i přesto diváka utáhne až do konce. Paradoxně největším negativem téhle povídky je Alain Delon, který svou postavu a její povahu prostě nezvládl. Přesto ale nejlepší povídka filmu, co do příběhu, atmosféry i zpracování. Poslední povídka je podivný surrealistický úlet, až protivný. Raději jsem u ní někde v polovině usnul a probudil se až na důležitý záběr v jejím záběru. Podstatu příběhu jsem tedy odhalil. Dívat se na to ale nedalo. První dvě povídky tedy docela fajn, na obě se kdykoliv rád podívám znovu, před tou třetí to ale vždycky vypnu. (07.07.2016)