Tretí muž

U těchto vícejazyčných filmů mi nesedí, když si s tím v dabingu nedají práci a všechno to namelou do češtiny, a pro jakýsi pocit uchování atenticity tam blekotají pár slov původního jazyka. Poválečná Vídeň mě naprosto neuchvátila, a kromě závěrečné honičky v kanalizaci a parádního záběru prstů trčících skrz mříže není nic, na co bych mohl vzpomínat. Ani brněnský dabing to nezachrání. (05.12.2015)

Skutečně nepostradatelný snímek raného politického thrilleru, jenž mívá na většinu diváků doslova omračující účinky,a to jak svým originálním pojetím nejen svého tématu, tak i experimentálním použitím skutečných exteriérů. Na mě pak dále zapůsobilo především hlavní hudební téma (Hádám, že se jedná o citeru.) (30.03.2005)

Vídeň. Město císařů a králů, oper, hotelů a nesplněných přání. Pohaslá hvězda kdysi mocného impéria zadupaná prachem a krví první i druhé války hledá znovu cestu k nebesům. Marně. V rozvalinách městských čtvrtí proplouvají noc co noc zbloudilé stíny postav, hledajíc naději v místech, kde slunce nevychází. Vysoké pouliční lampy nám dávají zprávu o tiché prázdnotě prastarých bulvárů. Těch pustých ulic s dlažebními kostkami kdysi kypících životem s proudy honosných kočárů. Opuštěný Riesenrad v Pratru se pomalu hrdě otáčí v běhu času při hudbě citary. Smutně čeká na své návštěvníky. Nikde žádné děti. Den co den vylézají potemnělé prapory lidských stínů ze sklepů a sutin domovních dvorků plni strachu, že se ve světle nového světa rozplynou. Z poklopů kanalizačních vpustí vystupují z městské stoky do ulic kartony předražených cigaret a ředěné dávky penicilinu. Snad jako příslib lepší budoucnosti a nového začátku. Vždyť morálka je slabostí rozumu, tak proč si hrát na lidství. Člověk musí sám sebe tisíckrát zabít, aby mohl znovu žít. Ještě je brzy opustit skrýše a vystoupit ze stínu. Pustit ven toho naivního zranitelného člověka, žijícího a bláhově milujícího. (20.11.2016)

Z počátku mě mírně iritoval Reedův záměr použít do příběhu z chladné Vídně hudbu hawaiského střihu, ale postupem času mě tahle zvláštní kombinace začla bavit a dodávala příběhu potřebný rytmus. Pamětihodná je určitě tísnivá nálada, kdy Cottena často obklopuje němčina, které nemůže rozumět a tudíž je často mimo kontext. A samosebou pak první zjevení Orsona Wellese a ten lyšácký úsměv, když na jeho tvář dopadne světlo z protějšího okna. Skoro výtečné. A ke všemu ta poslední scéna (viz. zajímavosti). 85% (17.06.2009)

Distribuce v Česku prohlašovala, že podle britských fanoušků se jedná o nejlepší snímek všech dob. Na svoji dobu to byl jistě vyjímečný film, ale šířit o něm výše uvedené mezi konzumenty dnešních komerčních hitů by patrně znamenalo sklidit pár pošklebků, protože čas ve filmovém průmyslu běží rychle a bezmála 60 let je prostě znát..Koncem 40. let bylo revoluční především rozsáhlé využití exteriérů a ponuré rozvaliny vybombardované Vídně dnes tomuto thrilleru dávají téměř rozměr válečného dokumentu.Výborný Welles, za zmínku stojí kamera a nasvícení, několik výborných scén jako je divoká honička napříč městem, která překvapivě končí na literární přednášce. Na druhé straně nevyrovnané tempo a zdlouhavé scény (zejména závěrečná čtvrthodina v kanalizačním systému) . Celkový dojem 80 %. (06.05.2007)