Saraband
Obsahy(1)
Po tridisatich rokoch zatúži Marianne opäť vidieť svojho bývalého manžela Johana. Vyberie sa ho navštíviť do jeho vidieckeho domu, kde žije spolu so synom z druhého manželstva, Henrikom a vnučkou Karin. Karin je už dospelá, ale Henrik sa ju stále snaží ovládať. Dáva jej lekcie hry na violončelo a sníva o tom, že Karin jedného dňa dosiahne úspech, po ktorom sám vždy márne túžil. Vzťahy medzi otcom Johanom a synom Henrikom sú napäté, obaja sú však veľmi naviazaní na Karin. Domáca atmosféra je o to dusivejšia, že rodina ešte stále neprekonala smútok zo straty Henrikovej milovanej ženy Anny. Anna pred dvoma rokmi zomrela na ťažkú chorobu, ale v živote svojich blízkych je i naďalej bolestne prítomná. Hoci Marianne sa k Johanovi vrátila kvôli starým spomienkam, čoskoro je vtiahnutá do zložitých vzťahov medzi otcom a synom i otcom a dcérou. Sarabanda je umeleckým testamentom režiséra Ingmara Bergmana, ktorým sa naposledy dotkol svojich ťažiskových tém: lásky, smrti, nenávisti a rodiny. Po tak mer tridsiatich rokoch sa v ňom vrátil k hrdinom filmu Scény z manželského života, ktorí z pohľadu osemdesiatnikov vidia jeden druhého i okolitý svet trochu inak. Projekt vznikol v úzkej spolupráci s Bergmanovými dvornými hercami, priateľom Erlandom Josephsonom a bývalou partnerkou Liv Ullmannovou. Je koncipovaný ako séria epizód, v ktorých sa vždy konfrontuje dvojica postáv. Táto štruktúra sa riadi prísnou hudobno-matematickou logikou. Na ňu odkazuje aj titul Sarabanda, prebraný z hudobno-tanečnej barokovej formy, ktorá vo filme znie v Bachovej suite č. 5 pre violončelo. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (21)
Dovolím si začať tento komentár (aj keď sa to možno nehodí) v štýle Pulp Fiction. SARABANDA 1. starý španielsky tanec voľného tempa vážneho rázu, 2. hudobná skladba podobného rázu, Slovník cudzích slov, SPN 1979 ... Posledný Bergmanov film sa nijak nelíši od predošlej tvorby autora (čo však aj mierne zamrzí) a celý vlastne funguje ako pokračovanie Scén z manželského života rozdelený do desiatich epizód. Bergman tu opäť uplatnil princíp v ktorom hlavná hrdinka hovorí do kamery, oboznamuje diváka so svojimi postojmi a náladami , čím má snímka na jednej strane zaujímavú výpoveď a na druhej mierne reportážny charakter. Váhal som medzi 3-4*, nakoniec prilepšujem z úcty k veľkému režisérovi. Už pomaly začínam mať tých Bergmanových filmov akurát dosť. ()
Velmi volné pokračování Scén z manželství svého předchůdce kvalitativně minimálně dorovnává!! Dokonce se přiznám, že tento film mě strhnul a zaujal daleko víc, než např. ténaticky spřízněná Podzimní sonáta... Samozřejmě, že je to celé spíše jevištní a po čase budí scénář dojem, že je poskládaný jen z několika monologů a že postavy si jen navzájem vylévají duši (navíc nejsou na scéně nikdy víc než dvě postavy)...to ale vůbec nevadí, protože tento film je ve své jednoduchosti, křehkosti a intimitě některých scén doslova geniální... Pravděpodobně Bergmanova Labutí píseň...:( PS. : Nejsem si jistý,ale neběžel tento film ve Švédsku spíše v kinech, než v tv? ()
Bergmanův tehdejší věk už na tom je znát, protože ten scénář není vždycky dotažený a je tu i pár dialogů s úplně stejným problémem (a jedna je extrémně chladná jak od (tfuj na mě, že ho u nějakého Bergmanova filmu zmiňuji) Lanthimose), ale i tak to podle mě fungovalo skvěle. Bergman to sice natočil v 85, ale postavy tu má tak moc dokonale napsané a vedené včetně psychologie postav, že by to tak skoro žádný současný režisér vůbec nezvládl, včetně těch mladých. I přes to divadelní ladění je to navíc dost podmanivě natočené a veškeré scény a dialogy jsou díky tomu velmi působivé a některé samozřejmě taky silné, ale velký podíl na tom mají i slušné herecké výkony a ta většina dobře napsaných dialogů. Zapracovat se na tom opravdu ještě dalo a závěr taky není zrovna tak silný jak by mohl být, ale pořád je tenhle Bergmanův film dost solidní a dle Sarabandu mám pocit, že nejspíš (naštěstí!) nepatřil mezi ty slavné režiséry, kteří se časem vyčerpali a jejich poslední díla byla dost slabá. A je to za mě jenom dobře, ale nechci to zakřiknout - přeci jenom, z jeho posledních filmů jsem zatím viděl jenom tohle. 4* ()
Vzájomné nevraživosti, spomienky na bývalé vzťahy, na tých čo tu už nie sú, trpké vyrovnávanie sa s poznaním, za čo to tu vlastne všetko stálo (áno aj hovno odznie) v komornej dráme vypätých citov. Seba analýza a pribúdajúce šediny v tomto prípade neviedli k stareckej zmúdrelosti a vyrovnanosti ale k utvrdeniu sa vo výlučnosti. Popri nezmieriteľnom konflikte medzi otcom a synom, je to najmä ich obojstranné konštruovanie plánov, určujúcich ďalšie smerovanie mladej pokračovateľky rodu. Na ňu samotnú sa myslí len v tom známom: „však my jej chceme len to najlepšie“. Empatia sa vytratila v sebastrednej láske a nádejach na skvostnú profesnú dráhu, ktorá má vyžehliť zlyhania predkov. Ale ako spieva Mišo Kaščák: „Príliš sme si zvykli opakovať chyby, teraz máme na stole jedovaté hríby.“. Smaženica z nich chutí trpko. Nie nemusí byť smrteľná (hoci tu sa už ústrednej dvojici nachýľa), ale preženie dôkladne. Staručký muž v nočnej košeli od prehánky zvírených nenávistí, samoty, nádejí a sklamaní zúfalo zavýja nadránom v kuchyni. Vtedy pomôže osvedčená terapia: teplučká posteľ a blízka osoba v nej. Nebol ale celok - kumulácia negatívnych emócií len posledným zlostným pľuvancom zostarnutej režisérskej veličiny na svet? Náhle osvietenie slnečným lúčom (použité podobne ako v staršom Bergmanovom filme Hostia Večere Pánovej ) a zmierlivý záver, ukazujú omleté, ale predsa východisko, že všetko zlé je na niečo dobré. Trpkosť predchádzajúcich silných výpovedí to však neznížilo. ()
I ve stáří nepolevuje ničivá ambivalentnost vztahů, které nám občas dovolí vzlétnout k nebesům, aby nás pak nechaly volným pádem dopadnout do lepkavého močálu. Marianne a Johan nemohli žít pořád spolu (hlavně díky Johanovým nevěrám), ale nikdy se od sebe v lásce úplně myšlenkově a citově neodloučili. Rezignovaně, ubiti životem, tuší, že jde o jejich poslední setkání. Henrik hluboce věří, že se po smrti seká se svou ženou, na které byl, stejně jako nyní na dceři, naprosto závislý. Jeho slabost se nejvíce projeví ve scéně v kostele, kdy přizná svou nenávist k otci a kdy se poodhalí jeho celoživotní boj se sexualitou. A právě v nesmiřitelném odhalování pekla i krásy vnitřního života milujících a nenávidících lidí (často spojující oboje v jedno) spočívá nádherné Bergmanovo mistrovství. ()
Reklama