Fontána

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)

SMRT JE CESTOU K ÚCTĚ..... Film není o tom sednout si s přáteli a cpát se popcornem. Aronofsky provokuje a snaží se, aby každý záběr byl vyjímečný. Snaha ukázat - ,,zhmotnit" myšlenku je dovedena k dokonalosti. NAŠE TĚLA JSOU VĚZENÍ PRO NAŠE DUŠE. NAŠE KŮŽE A KREV JSOU ŽELEZNÉ MŘÍŽE VĚZENÍ. SMRT OSVOBOZUJE KAŽDOU DUŠI.... Herecké výkony H.Jackmana a R.Weisz - fantazie! Dva paralelní světy a snaha zastavit umírání. SMRT JAKO AKT STVOŘENÍ... Legenda, věčný život. NEBOJTE SE SMRTI ! Pro všechny, kteří film berou jako umění. (16.09.2007)

Už od matematických orgií v Pí a depresivního výletu v podobě Requiem for a dream se Aronofsky stal jedním z mých nejoblíbenějších režisérů. Stejně jako ostatní příznivci jeho tvorby jsem s napětím očekával, jestli Aronovského nový přírůstek bude jen komerční propadák nebo audiovizuální skvost. Pro jednoho uspávací nuda, pro mě spirituální cesta, která mně něčím připomínala Zlatou stezku Paula Atreida z Children of dune. Už samotná přítomnost Hugha Jackmana zajistila určitou kvalitu. Brad Pitt je sice dobrý herec, ale při pomyšlení na to, jak leze po stromě bych před sebou měl spíše Twelve Monkeys a šplhající opici. Příběh odehrávající se ve třech časových rovinách plných lásky - také bych své milé šeptal "Together we will live forever." a honby za nesmrtelností byl celkem pochopitelný, po chvilce se i sám divák mohl začít orientovat a tušil na čem vlastně je. O hudebním doprovodu Clinta Mansella se není třeba ani zmiňovat, v mém playlistu tento OST vládl snad několik měsíců a skladbu "Death is the road to awe" považuji za jednu z nejlepších vůbec. Tato skladba navíc v kombinaci s vizuální stránkou konce spirituální cesty filmu tvoří čirý orgasmus, který se musí zažít na vlastní kůži. Tento film byl navíc první, na kterém jsem byl v kině po návratu svého zraku do stavu zdravého jedince. I když dobrovolně si nechat namířit laser do očí a cítit přitom lehký zápach tavení vlastní rohovky, může jen blázen. Tedy The Fountain pronikla skrz mé oči až do mé duše. Kdo viděl, prozřel, nebo zůstal dále slepý. Jediný fakt, který mě při projekci tohoto filmu zamrzel, byl ten, že se nejmenovaný multiplex uchýlil k promítání v jednom pidi sále a kdejaké béčko je možné zhlédnout na velkém plátně s kvalitnějším ozvučením. Tento film by si to jistě zasloužil. (10/10) (11.03.2007)

Viděl jsem vysoké ohodnocení uživatelů CSFD a nechal jsem se nalákat. Sehnal jsem si dotyčný film, zavolal jsem sestru a těšili jsme se na vynikající film. Po 20 minutách filmu jsme vůbec nevěděli o co jde? Ke všemu ponuré prostředí, hnusná barva filmu (nesnáším filmy typu všechno hnědé, žluté, či černé (viz. film 300 : Bitva u Thermoopyl). Takové filmy byly v 60. letech, kdy teprve začínal barevný film, ve 21.století chci barvy a to pořádné!) Já se chci u filmu odreagovat, bavit se, uvolnit se... a né celý film přemýšlet o co jde. Jednou historie, jednou součastnost, stupidní dialogy....... Prostě jsem byl celkově filmem ZHNUSEN. Už se těším až si pustím Hory mají oči 2 nebo Residenta Evila 3. TO JSOU FILMY S VELKYM "F". Opět jsem se poučil tím, že nemohu spoléhat na hodnocení CSFD. Už jednou jsem se nechal napálit vysókým hodnocením filmu "Mariňak" - přitom větší kokotinu jsem neviděl!!! (06.06.2007)

Fontána je jeden obrovský vizuální a hudební zážitek s úžasnými hereckými výkony (především Jackman je neuvěřitelně dobrý). Kromě toho je to ještě velmi smutný film s obrovskou otázkou, jestli je lepší prokázat lásku druhému člověku tím, že se ho pokusíme zachránit nebo s ním budeme každou chvilku po zbytek jeho života. Já osobně bych si s tím nevěděla rady. (13.03.2007)