Réžia:
Raoul RuizHudba:
Jorge ArriagadaHrajú:
Michael Lonsdale, Melvil Poupaud, Olimpia Carlisi, Jean Badin, Jean-Bernard Guillard, Kim MasseeObsahy(1)
V první rovině filmu se ocitáme v prostředí okolo Almského mostu přes Seinu. Přímo na něm osloví bývalý boxer-hrbáč Marcel (Jean-Bernard Guillard) profesora Antoina (Michael Lonsdale) a dá se s ním do řeči. Mají oba problém se spánkem, zato – jak se ukáže – dovedou spánek poručit většině lidí okolo sebe. Oba nás celým filmem provázejí jako jeho temní patroni. Na začátku filmu sledují zdálky zamilovaný pár: psychiatr (Jean Badin) se loučí se svou nastávající Violettou (Olimpia Carlisi), nabízí ji sňatek a odjíždí na cesty. Violetta není ale jak se zdá se svým vztahem úplně spokojená. A Marcel a Antoine jsou překvapeni sami sebou, když ji vzápětí, osamocenou, ve vysokém stupni těhotenství, znásilní – dál se pak spolu kochají pohledem na sochu Zuáva stojící na pilíři Almského mostu.
Druhá linie filmu následuje po Violettině sebevraždě skokem do vody, která však s předchozím znásilněním zřejmě přímo nesouvisí. Ocitáme se o několik let později v domácnosti, kde vdovec vychovává svého syna a pokouší se začít nový vztah s Anne (Kim Massee). Jeho syn Michel (Melvil Poupaud) však zdá se Anne nepřijímá. Nepřijímá jak se zdá ani svého otce. Vzdoruje, raději se utíká do snů za svým dětským kamarádem z knih, případně hovoří ve snech se svou mrtvou matkou. Violetta se však stále častěji zjevuje i jeho otci. Je tu snad jakýsi dluh, křivda, na které nemají podíl dva ďábelští hypnotizéři, kteří se zdáli být strůjci všeho neštěstí. Ostatně se zdá, že vše je trochu jinak, než se na začátku zdálo.
(garmon)
Recenzie (2)
Těžko stravitelný kousek. Ruizova estetika automatického psaní scénáře je tu odhalena o něco víc a není tolik podpíraná krásou vizuálu. Je tu jaksi prořídlá. A – ano: díky kulisám Paříže, díky jak kdyby improvizovaným, věcným dialogům a dramaturgii jisté nahodilosti, civilnosti, ba nepěknosti se blíží třeba Rivettovu Severnímu mostu. Olympia Carlisi tu září – není vůbec tlusťoška, jak se ji snažil kdosi shodit – ostatně nemá vůbec zapotřebí ukazovat tu tělo, její oči a ušlechtilá tvář se ale blíží Anně Magnani. Italka fatale. Z jevů, které se mi tu odhalily nadobro je především přítomnost dlouholetého Ruizova dětského alter ega, Melvila Poupauda. Zde se tolik neřeší jeho fantaskní prožívání krajin a moře jako třeba v Ostrovu pokladů, spíš temné, skličující momenty tolikrát popsané při zachycování soužití dítěte s novým rodičem. Michel v Poupaudově podání je opět zcela přirozený a šibalský, je ale opět narcistně lapán svým vlastním odrazem, tentokrát v knize. Jeho boj o otce je vlastně pootočeným bojem proti vznikajícímu komplexu. A jeho otec se skrz jeho propadání propadá též. Nespavost jako prozkoumávaný fenomén je silně evokována Arriagadovým smyčcovým duem – vedení melodie i zvolené kontrapunkty člověka přímo trápí, jsou vratké, labilní, nepravděpodobné, bolavé. V tomhle i v kmenové improvizačce hrané ale na fender připomíná tentokrát hudba první kompoziční období Erika Satieho. Duchařina celku mi rovněž, a to už u Ruize poněkolikáté, evokovala Mazací hlavu. ()
Anglický název INSOMNIAC ON A BRIDGE. Mysteriózní, surreálné setkávání na pařížském mostě Alma a u něj. (Ruiz se zde trochu blíží Rivettovu stylu). Bizarní hříčky a zmatený děj. Komentář: (nutno najet na INSOMNIAC..) http://thelastexit.net/cinema/ruiz.html#Insomniac on the Bridge, The ()