Černobyl na kolečkách

Ono to na dvě hvězdy asi je, stylisticky je to naprosto stejné jako Camino, ale nechci tomu dávat stejné hodnocení už jen proto, že je zde Jan Dušek ještě větší rukojmí Toulové než předtím. Už v Caminu mi přišlo divné, že se má dokument točit okolo něj, ale ve výsledku se věnuje spíš zbytku výpravy a Honza je zneužit coby lákadlo na emoce. Tam ale pořád, ačkoli dost špatně, byl Honza nějak zapojený, jeho účast dávala smysl a pořád šlo věřit, že tahle pouť je jeho životní cestou, i když se to tak vůbec většinu filmu nezdá. Má to hodně problémů, kterými by teď byla ztráta času se znova zabývat, ale navzdory nim tam pořád trošku zůstával ušlechtilý záměr. V Černobylu ho ale nevidím vůbec. Honzova roztroušená skleróza za ty roky samozřejmě postoupila a je to na něm, žel, dost znát. Jenže i přesto, že se mu hůř vyjadřuje a žije, tu má naprosté minimum scén a jestli jich dohromady bylo aspoň 10 minut z 90, je to hodně. Jeho motivace navštívit Černobyl poznáme, ale finální dojmy se vůbec nedozvíme a vlastně ani žádné jiné. Měl z té cesty něco? Obohatila ho něčím? Opravdu ji chtěl absolvovat stejně jako Santiago de Compostelu? Dozvíme se strašně málo o jeho nadšení z návštěvy Černobylu, že se ještě hůř věří tomu, že tam vůbec chtěl. Všude se pochopitelně přepravují autem, takže to spíš než na kolečkách je celé na kolech, ale přesto je zde část, kde se snaží štáb dostat Honzu na vrchol hory, aby to na kolečkách vůbec bylo. Celá ta část ale přijde znenadání, je spíš navíc a Honza v ní figuruje nanejvýš jako rekvizita. A stvrdí to fakt, že se Honza na vrchol ani nedostane, což rozhodně není vina filmu a štábu, ale jakmile se někteří dostanou na vrchol za něj, už Honzu ani neuslyšíme, takže celá ta adrenalinová část nemá žádné pevné doznění. Má to být znovu dokument o tom, že vozíkem život nekončí a že i s ním se dá cestovat, ale divné je, že se to okolo Honzy vlastně netočí. V popředí je opět štáb a do toho se, bez vnitřní struktury, střídají scény z cest, faktografický komentář, výpovědi lidí postižených roztroušenou sklerózou a výpovědi pečovatelů. Výsledek je pak schizofrenní, protože se těžko určuje, o co vlastně Toulové šlo. To, na čem chce profitovat především (a na čem taky profituje), zde je, ale neskutečně rozbředlé a odfláklé, jako by jen stačil postižený protagonista, hlasitá pochmurná hudba, tuny zpomalených záběrů a miliarda záběrů z dronu. A do toho tam je Černobyl, který tomu dodává už asi pátou nesourodou dějovou linii. Jestli mi z toho něco plyne především, tak možnost, že se na tom Toulová snažila uspět skrze několik silných témat, která tam prostě necitlivě naházela, prostříhala dohromady a doufala, že to automaticky získá velký ohlas. Na to je ale příliš neschopná režisérka, aby z toho dokázala vytvořit cokoli koherentního, natož silného. Je to prostě těžký amatérismus, který se omlouvá ještě hůř než u Camina, protože tam bylo jediné stěžejní téma, zatímco tady je nalezení něčeho dominantního dost těžké. A nejlacinější vydírání emocí mi fakt nestačí. Ale aspoň mě pobavilo, jak z celého štábu je nejčastěji vidět Toulová a jak zatímco všichni normálně jdou, ona v každém záběru má potřebu zírat do kamery, asi abychom nepřehlédli její velkou osobnost. A ta neexistence skutečných emocí ve vztazích mezi štábem je taky sama o sobě směšná, jak všichni existují a vypovídají spíš sami za sebe, než dohromady. Btw, nejvíc mi dalo zjištění, že film Evy Toulové jde spolehlivě poznat tak, že po sponzorech namísto názvu filmu nebo prologu se ze všech jmen objeví to její jako první. Lepší 1* (19.09.2024) (menej) (viac)