Černý déšť

Sice svým hodnocením snižuji to celkové o 1% (na 77%), ale nemůžu dát víc. Začátek filmu je sice výborný a správně apokalyptický, velmi sugestivně ztvárněný, ovšem příběhy přeživších už mě tak moc nezaujaly. Občas se objeví nějaká působivá scéna za doprovodu skvělé hudby, ale celkově na mě Černý déšť zapršel průměrným dojmem. (16.01.2012)

Emocionální dopad tohoto prestižního opusu rozhodně není takový jako v případě filmů Vlákna či Den poté, nicméně jeho snaha zapůsobit na divákovu psychiku je patrná. Přesto mě tolik oceňovaný Black Rain neoslovil. První nevýhodou je možnost porovnání s výše zmiňovanými filmy, jejichž emotivní vlivy jsou daleko intenzivnější. Další nevýhoda (ačkoliv je pochopitelná) spočívá v okrajovém zaměření na události bezprostředně po výbuchu. Nákres života po 5 letech od exploze spolu s prozaickým příběhem nemá bohužel takový efekt jako úvodní minuty. 6. srpen je vyprávěn v retrospektivách a vliv na zážitek z filmu má jen minimální. Imamurovo nezpochybnitelné umění nejsem tedy prozatím schopen docenit. (01.07.2013)

Veľmi zaujímavo vystavaná dráma, kde viac ako na globálny dopad zhodenia atómových bomb na Japonsko je braný ohľad na to, akým spôsobom to obvplyvnilo bežné životy obyčajných ľuďí. Snažia sa vrátiť do normálneho kolobehu života, venujú sa bežným činnostiam, rodine, neprikladajúc katastrofe veľkú hodnotu. No vojna a predovšetkým symbolický Čierny dážď, navždy zmenili osudy všetkých a aj relatívne pozitívna atmosféra sa postupom deja stmavuje, zobrazujúc neodvratný koniec populácie zasiahnutej radioaktívnym ožiarením a dažďom. Pod amosféru a zážitok sa silno podpísal aj úžasný soundtrack. (9/10) (17.08.2010)

O čem se vypráví -- nikoli o samotném dni, kdy byla zničena Hirošima, ale o letech poté. Lidé se prodírali městem těsně po výbuchu a padal na ně hustý černý déšť. Důraz není na vypjaté chvíle katastrofy, ale na to, co jsou nyní běžné dny. Rutina dnů je oddělována pohřby přeživších, lidé se navenek zuby nehty snaží tvářit zdravě, dokud se nezhroutí a nepropukne vážná fáze nemoci z ozáření. Běžný život je a není banální: všichni jsou poznamenaní, velmi poznamenaní na těle i na duchu. /// Dost silné vyprávění o rodině, která přežila, ale nemá žádnou budoucnost. Výtečně černobílé zpracování. Bohužel, všechny stránky filmu skvělé nebyly. Možná, že japonský způsob vystupování na veřejnosti je v přímém konfliktu s herectvím vůbec, co se týče dávání emocí najevo. Herec tedy, když má předvést například zoufalství, žal, bolest, pominutí smyslů, nezná míru a napálí to na 500%, takže co má být smutné, je směšné, co má být směšné, je trapné. Bolístka nikoli jen tohoto filmu, čest výjimkám, tedy gigantům japonského herectví. Co se týče délky, přepálená zase tak moc není, to postupné navršování a šourání se má něco do sebe... (25.11.2012)

Mé první setkání se známým japonským režisérem Shoheiem Imamurou nedopadlo sice špatně, ale své tradiční výhrady k východoasijské produkci jsem si jen utvrdil. Je to ono lehké přehrávání a emocionální odlišnost, která mi podstatnou část tamní produkce odcizuje. Režisér použil černobílý materiál a záměrně se snažil vytvořit film, který jako by vznikl v 50. letech, kdy se odehrává děj jeho příběhu. Výbuch jaderné bomby je zobrazen ve flashbackcích a je mu věnována jen relativně malá část filmu. Rozhodující je popis strádání a umírání postižených řadu let po výbuchu. Imamura ukazuje, že přeživší museli čelit nejen fyzickému postižení, ale i společenské ostrakizaci. Hlavní hrdinkou je dívka, která se v japonské společnosti prakticky nedokáže provdat, protože nese cejch ozářené osoby s podlomeným zdravím. Vzhledem k tématu a zpracování je celkem logické, že snímek sklidil na festivalech slušný ohlas a dá se považovat za kvalitní pokus o vyrovnání se s japonským traumatem. Je to komorní záležitost s pro mě poněkud přetaženou stopáží, ale s řadou míst emocionálně maximálně působivých. Scéna, kde zasažený muž popisuje, jak opustil svého malého syna, kterého nedokázal vyprostit z trosek, a zanechal ho napospas blížícímu se ohni, je prostě mrazivá. Celkový dojem: 75 %. (21.09.2010)