Owari no Seraph

Kdybych měl nějakým způsobem zkoumat míru originality Owari no Seraph oproti jiným šónenům (nejen vůči Šingeki no kjodžin, s nímž bývá asi nejčastěji srovnáván), jsem přesvědčen, že bych se dostal nejen k číslu nula, ale snad i do záporných hodnot; dalo by se říct, že v tom, jak moc seriál v ničem nevyniká, vlastně ve výsledku jako jediným vyniká. Metrosexuální upíři, lidstvo v prdeli, odboj malých smradů za záchranu světa, hlavní hrdina impulzivní idiot, k němu ufňukané zavazadlo, nějaká samičí domina, charismatický vůdce, nečekaný power-up, zbraně v podobě démonů, náhodně osudová setkání… to vše tu už bylo stokrát, a proto těžko seriál vyloženě doporučit někomu jinému než zapálenému sledovači šónenů, jemuž nevadí vidět totéž postoprvé, a samozřejmě nějakému nenáročnému otaku, kterému ke spokojenosti stačí třeba jen hezky nakreslené postavy. Pokud však do žádné z těchto kategorií nespadáte a nějakým způsobem jste se u sledování Owari no Seraph ocitli, vězte, že utrpení to určitě nebude, spíš jen s největší pravděpodobností poněkud zapomenutelný zážitek. I přes výše zmiňovaná negativa mi totiž hlavní hrdinové rozhodně nepřišli otravní, jako mi přišli například hrdinové právě v Šingeki, ba skoro bych až řekl, že si získali trochu mých sympatií; atmosféru a napětí seriál i přes silně hmatatelnou recyklovanost úplně nepostrádá a lapsů v ději spolu s těmi nejotravnějšími klišé v rámci šónenu se tvůrci relativně vyvarovali. Kresba i návrhy postav jsou povedené, úroveň animace s občasnou statičností obrazu místy pokulhává, hudba včetně úvodní a závěrečné znělky je na poměry Hirojuki Sawana velmi zdařilá. Celkově jde tedy o snadno zaměnitelný seriál, na který si s velkou pravděpodobností za pár let vzpomene jen málokdo, ale jde o seriál bez sebevětšího traumatu sledovatelný. Na druhou sezónu se podívám z principu, abych zvěděl, zda náhodou se tam konečně trocha originality nevyskytla. Solidní 2*. (21.06.2015)

Touží-li někdo zvěděti, kterak scenáristická bezradnost a zmatenost srovnatelná se zmateností Gora před Tokiem vypadá, tomu mohu vřele ke zhlédnutí doporučiti druhou řadu Owari na Seraph. Ne že by má očekávání po první řadě kdovíjak vysoká byla – do druhé řady pustil jsem se ryze ze zájmu dovtípiti se, zda tvůrcům náhodou nepovedlo se popustiti trochu otěže nápaditosti a učiniti tuto divácky co nejvděčnější směs dobře známých šónenovských klišé dílem svébytnějším –, avšak takové křeče tvůrčí, jakých se mi zde dostalo, jsem zdaleka neočekával. Prvních devět dílů neděje se zhola nic, děj nikam neposouvá se; pouze se diváku předhazuje před čumák vata generická složená ze zběsilého žvanění, tréninku a drobných půtek či soubojů bezvýsledných, aby pak v závěru na poli tří dílů tvůrci vygradovali děj zběsilým tempem a nacpali do nich co nejvíc událostí, jež konečně děj posouvají vpřed, leč zde naopak bez jakéhokoli objasnění; snad aby divák po zhlédnutí seriálu byl o to víc jat na oře jménem manga přesedlati (příhodně až do poslední kapitoly dohnaného) a dovtípiti se, co vůbec se mu před oči a uši tvůrci seriálu naservírovalo. A takovým přístupem divákovo srdce trpí, když už divák, poslední díl zhlédnuv, zvídá, že přeci jen měli tvůrci s čím se vytasiti. Někdy však divák naopak pobaven je: pateticky směšně se mu jeví interakce hlavního hrdiny s jeho přítelem, byť tak trochu tuší, že ze strany tvůrců o záměr mohlo se jednati. Někdy naopak zvídá, že ještě zdaleka ne všechny aspekty díla zaměřeného na co nejširší diváctvo do té doby naplněny byly: to když poznává dvou postav nových, velmi ženských, velmi vyvinutých. Úroveň kresby, animace a hudby jeví se mu pak kvality s první řadou víceméně stejné. V závěru pak hořce lamentuje a nad tvůrci láme hůl, však podvědomě cítí, že až třetí řada vyjde, on jak oř s klapkami na očích slepě přec se na ni podívá, pročež silnou hvězdu jednu dává. (26.12.2015)