Él

Můj první Buñuel a rovnou taková palba. Výborní herci, detailní psychologie, uhlazený scénář, řemeslná preciznost, kvalitní hudba - mouchy se hledají opravdu obtížně. Vrcholem filmu (a pomyslnou třešničkou na sladkém dortu) je surrealistická konkluze v kostele, která jistě připomene zlatý věk režisérovy avantgardní kolaborace se Salvadorem Dalim. Neopodstatněně zapomenuto, nyní však znovu na světle Božím. Všichni a povinně naklusají do nejbližšího diskontu LK... 4,5* (09.11.2008)

Buňuel je skvělý. Od začátku nenechá pochybovat o svém mistrovstí. Například už jen záběr, kdy se dva hlavní protagonisté poprvé spatří, je ukázka filmového mistrovstí. Kamera, coby oči halvního hrdiny, sleduje v kostele nejdříve nohy mladíků při obřadu, poté jakoby mimoděk přejde na nohy nezúčastněných ve druhé řadě. Tam opět bezmyšlenkovitě přejíždí po nohách sedících, až jedny zaujmou, následuje pohled na "majitelku" a vzplanutí. Geniální. Navíc si zde tvůrce pohrál a znázornil psychologický profil Franciska, coby paranoidního a žárlivého cholerika (avšak jinak skvělého katolíka). Franciso například rovná partnerčiny boty, pořádek mají přeci cholerici rádi. Po nervovém zhroucení pak běží na schodiště a buší tyčí do zábradlí. K dokonalosti mi chyběl pouze temnější závěr, jež by lépe zvýraznil zoufalou sitaci. (10.12.2008)

Příběh o sebestředném sobci, jehož ambice jsou vyšší, než kam je schopen dosáhnout. Vede soudní spor o svá práva, o nichž je přesvědčen jen on, ale u soudu stále prohrává, sahá po krásné ženě, jejíž krásu přes všechnu její snahu není schopen unést. Přes počáteční suverénnost se postupně propadá do psychické nevyrovnanosti a dál až k psychiatrickému rozkladu osobnosti. Jeho degradace je podána naprosto přesvědčivě, uvěřitelně, děsivě. (21.06.2009)

Él je snímkem, který vás možná zhnusí více než kdejaká krvá vyvražďovačka. Je to příběh zabývající se postupnou degenarací psychiky člověka, který ukořistil ženu svých snů. Jeho problémem je však extrémní zahleděnost pouze na sebe, na svoje zájmy a do naprostého extrémů zabíhající ješitnost. Tyto vlastnosti, které ještě přiživuje, mu nakonec zatemní mozek úplně. Navíc ho podporují i jeho přátelé, které si nikdy nepustil natolik k tělu, aby ho dokázali prohlédnou. Možná to byl jenom můj pocit, ale velice mě zaujala propletenost této osoby s církví, možná, že to bylo zamýšleno jako jakási analogie a možná jen hledám něco i tam, kde nic takového není, jako náš "hrdina". On však svou lež a zatemněnost považoval za jedinou možnou pravdu a jinou nepřipustil (církev?, těžko říct). Možná je to mnohovýznamový film a každý ať si v něm najde to své. Když to shrnu, tak Él je velice zajímavým filmem zasluhujícím pozornost i přes některé pomalejší pasáže. (23.12.2008)

Román španělské autorky Mercedes Pinto Él z roku 1926 (u nás nikdy nepřeložený) inspiroval Buñuela k poměrně zajímavé filmové eseji na téma mezilidských vztahů. O závislosti na partnerovi, o vztahu k okolí, o egu a dalších obvyklých zákoutí lidské duše. Jako již tradičně u Buñuela špatně snáším transponování literárních předloh vpřed v čase a samozřejmě jako jindy nespočívám zrakem s potěšením na té estetice 50. let, která je zkrátka sporná. Nicméně, pokud se odpoutám od určení místa a času, ten intimní příběh jednoho manželství mohu ocenit a dokonce s překvapením doporučit. Jen bych byla velmi opatrná se srováváním s Fassbinderovou Marthou, mnohem více příběh lze komparovat s pozdější Buñuelovou adaptací Ženy a tahacího panáka. (15.07.2017)