Zlatý věk

Tak sled bizarních scének, říkáte? Tak hodina na sebe kupených zvrhlostí, říkáte? Ach kdyby! Nemám nic proti filmům, které kašlou na příběh a místo něj předkládají jen porůzné, dějově na sebe nenavazující scény, jenže takové scény pak musí být zábavné a propracované, ty zdejší byli vesměs nudné a nezáživné, navíc jeli nejzábavnější částí snímku dokument o škorpiónech, který je o patnáct let starší než zbytek filmu, je něco poněkud špatně. Sice je tu pár více či méně zábavných událostí, jenže je jich tolik, že by horko těžko naplnili stopáž patnáctiminutovou, natož hodinovou, aby to fungovalo muselo by to být mnohem více úchylné, šílené, magořivé, zvrhlé a ironické, není. Pomalu mě začíná jímat dojem, že hledat ve Zlatém Věku hloubku je asi stejné, jako hledat katolickou morální autoritu v redakci blesku. (18.05.2014)

Bráno z dnešního pohledu, jedná se o zajímavý mix pythonovského humoru s ideami Davida Lynche. V porovnáním s Andaluským psem ovšem Buňuelova druhotina nabírá ztrátu, jelikož mi přijde, že tamější absence příběhu byla spíše ku prospěchu - to je ale riziko toho, když kouzlo nějakého uměleckého směru spočívá spíše v té nejistotě. I tak je film labužnickým zážitkem pro milovníky surrealistických hrátek a jednou z nejoriginálnějších romantických komedií, co znám (budu-li se řídit zdejšími údaji). (21.05.2010)

Druhý film hviezdneho dua Luis Buñuel a Salvador Dalí. Napísali scenár na motívy 120 dní Sodomy od Markíza Desada. V mojich ušiach to znie ako symfónia. Všetci tí moji obľúbený tvorcovia vo mne nahlodávali otázku, ako je možné, že táto snímka nezískala takú pozornosť, alebo aspoň o niečo menšiu, ako Andalúzky pes. Na odpoveď som nemusel dlho čakať. Dalí a Buñuel sa prí písaní scenára veľmi nedohodli. Buñuel chcel nakrútiť za každú cenu kontroverzný film ktorý by hlavne šokoval, no nakoniec z toho vyšiel hodinový paskvil ktorý síce mal dosť nápadov ale na 60 minút to bolo príliš málo. Neskutočne rozťahané zábery pri ktorom mi krásna vážna hudba prevažne zavadzala ma bohužiaľ sklamali. Veľká škoda. (27.04.2017)

Zpočátku vývin světa, vyšší druh porazí menší (myš sežere štíra, pak se objeví lidé - evidentně neandrtálci - které pak strhne plavba plná "civilizovaných" lidí, která obsadí jejich území a prožívá zde "zlatý věk" (btw, ten název je schválně ironický). Jenže i tahle "vyspělá" společnost má své obrovské chyby a postupně se ukazuje, jak moc morbidní a zvrhlá ve skutečnosti je, tudíž se o skutečně vyspělé společnosti mluvit nedá. Všechny jejich hříchy postupně vedou ke svému konci, aby pak na konci přišel Ježíš a vykoupil společnost z hříchů. A tak nějak jsem to celé pochopil a evidentně tohle chtěl Buñuel svým Zlatým věkem ukázat. Ruku do ohně za to nedám, přece jenom, nejsem on, ale myslím si to. Je zde hodně podivných, ujetých obrazů (odkopnutí psa, kráva na honosné posteli v ještě honosnějším paláci, zabití dítěte a následná radost z toho...) a kdyby to nebylo natočené v roce 1930, ale někdy později, věřím, že by to celé bylo explicitnější. Zajímavý je i styl, jakým je to natočené - většinu času to působí jako němý film, ale občas se tady i mluví. Každopádně i když všechna ta bizarnost je zajímavá a něco do sebe má, celkově mě film kromě začátku a konce zrovna nechytl. 3* (26.03.2020)

Zlatý věk je nihilistická masturbace filmařského anarchisty Luise Buñuela. Zlatý věk je avantgardní vzdor společenským poměrům a stavu morálky. Obřadně uctívané hodnoty a jistoty životy jsou pod ostrou palbou výkalů i nekompromisních tahů provokativních metafor. Symbol vládne obrazu bez masky přetvářky, chtíč tělesnosti je všudypřítomný, sofistika pojmu dostává ve svém znevážení skutečnou barvu a k vážené ctihodnosti se nikdo nesklání se soucitem a vlídným slůvkem útěchy. Zlatý věk má svůj historický význam umělcova vztyčeného prostředníčku společnosti a v exhibicionistickém vzrušení a s masochistickým očekáváním erekce kritizuje, střílí a uráží. Bez studu a bez postranních úmyslů, jen z touhy po vyhranění se. Buñuel svůj surrealistický testament bere jako jedinečnou příležitost k rozpoutání bouře společenského skandálu a rozhazuje vůkol svoji poetiku násilí, touhy, sexuality, zneužívání a pokrytectví do bizarních rozměrů domýšlivě provokujících obrazových stylizací. Hlavním živoucím prostředkem nihilistického dráždění je Gaston Modot v pudech násilí a chtíče. Hlavním ženským prostředkem avantgardní romance je urozená Lya Lys. Z dalších střípků je nutné zmínit nového guvernéra (Josep Llorens Artigas), dívčiny rodiče a hostitele večírku markýze X (Bonaventura Ibáñez) a markýzu X (Germaine Noizet), pokojskou (Caridad de Laberdesque) a smyslně oddanou ikonu Ježíše vévodu Blangis (Lionel Salem). Zlatý věk se nerouhá, ani neznesvěcuje. Pouze se v záchvěvu agresivní přítomnosti násilí zahledí do dáli a burácejícím hlasem živelné pohromy a oslňující září odvážného mládí nelítostně pranýřuje morální stav společnosti v touze po úniku z úpadku. Je to jedinečný nihilistický hymnus existencialismu! (23.03.2019)