Naděje má hluboké dno

Průměrný televizní film o osudech rodiny, která prožívá hospitalizaci své babičky. Její osud se protíná s podobně postiženými kolegyněmi na nemocničním pokoji. Jedna z prvních (možná úplně první) rolí Ivana Trojana ve filmu ukazuje, jak veliká škoda pro český film byla následující desetiletá absence na české filmové tvorbě. Další herecké výkony velmi nevyrovnané ! (18.05.2003)

Příjemné televizní drama, i když se tu jednalo o velmi vážné téma. Snesla bych ale ještě více dramatičnosti. Přece jenom se takový příběh v tv nevidí každý den. Bylo zajímavé sledovat myšlenkové pochody Jany Dítětové. Určitě by se s ní pár lidí rozhádalo, kdyby řekla na hlas to, co si myslela. Ale ona byla moudrá žena, která věděla, kdy má co říct. Přestože byla stíhaná těžkou nemocí, tak se dokázala starat o svého manžela, který měl těžkou sklerózu. Manžela hrál výborný pan Brodský. Osud se s některými lidmi prostě nemazlí. (20.02.2012)

"Bude mi devětřicet !! A nebo taky nebude.. Vím dobře, kolik už jich tady zatřepalo bačkorama.." - "A počítala jste taky ty, co šly domů ??" Vedle nesporné skutečnosti, za jak kvalitní televizní film Jirešova Naděje má hluboké dno vlastně platí, když ta síla skriptu samozřejmě vychází už z výborného psychologického románu Jaromíry Kolárové, obludně nedoceněné, což však vzhledem k jejímu statutu komunisty protěžované scénáristky, nemůže překvapit, autorky a následovnice Karolíny Světlé a jejího mravního maximalismu, mě zaujala také ta až neskutečná fyzická podoba výborné Jany Dítětové s německou kráskou Simone Signoret.. (20.09.2015)

Československý televizní film v hlavní roli s výbornou J. Dítětovou, jež vypráví o starostech sedmdesátileté paní Dlaskové hospitalizované v nemocnici. Tato obdivuhodná a moudrá žena znalá životních pravd se stará nejen o svého duševně nemocného manžela, ale také se snaží držet při sobě svou rodinu a je také více než užitečná při řešení různorodých problémů pokojových společnic v nemocnici. Pana Dlaska, sklerotika s těžkou poruchou, zcela odkázaného na cizí pomoc, hrál svým nenapodobitelným způsobem V. Brodský. Paní Dítětová, pro niž to byla poslední filmová role, ztvárnila pozoruhodnou a sympaticky hřejivou osobu, obětavou manželku a matku, která na druhé straně tajila poměrně důležitý prohřešek z mládí. Nevýrazné členy rodiny tvořily vykutálená a nevybouřená dcera I. Hüttnerová, citově velmi apatický a chladný syn vědec-historik V. Matějček a vnuk I. Trojan. Děj odehrávající se v nemocničním pokoji byl mírně zajímavější, mezi pacientkami se objevily například mrtvolná J. Riháková-Dolanská, nenažraná a odpudivá M. Kantorková či celoživotně nesympatická V. Žilková. Zcela nejvýraznější však byla A. Kreuzmannová, jejíž těžce nemocná postava zvaná Smrtka se sžírala obavou, aby nepřežila svou matku, ta se dokonce ve snímku objevila (V. Kaplanová) a ve své stařecké senilnosti chtěla při návštěvě své dcery ve velmi působivé scéně položit na její lůžko pohřební kvítí. V malých rolích lékařky a hlavní ošetřovatelky se ukázaly B. Bohdanová a G. Vránová. Jirešovu televizní inscenaci hodnotím jako průměrnou, po první polovině jsem uvažoval o lepším ocenění, avšak závěr s nečekaným happyendem a střízlivý celkový náhled mé rozhodnutí ujasnil. (22.07.2016)

"Člověk nemůže odložit svůj život na lepší počasí… " Postava stárnoucí (a částečně bilancující) paní Dlaskové (téměř poslední role Jany Dítětové) je napsáno naprosto úžasně. Životní moudrost, kterou kolem sebe dotyčná trousí téměř na počkání (spolupacientkám na nemocničním pokoji i členům své rodiny), nemá chybu. I když ten její styl "co má na jazyku, to vyplivne," možná ne každý dobře snáší. Asi byste od své matky nechtěli slyšet hlášky typu "z mozku jsi si udělal sběr starého papíru.." Když ale dotyčná se slovy, "člověk se může napít, ale nemusí kvůli tomu vymlátit celou hospodu," snaží své dospělé dceři vysvětlit, aby kvůli chvilkové zamilovanosti nerozvracela hned manželství, smekáte před onou její životní moudrostí klobouk.  Vedle této postavy mě zaujal hlavně mladý Ivan Trojan jako dospívající vnuk paní Dlaskové. Je krásně rozverný a (zdánlivě) bezstarostný. Přesto i on je konfrontován s tragikou života. Těch více či méně bolestných vedlejších linek příběhu je ve filmu možná až zbytečně moc (viz třeba příběh zapšklé staré panny). Ale ona pak v tom širším dějovém kontextu asi lépe vynikne ta životní vyrovnanost hlavní hrdinky. Celkově za mě velmi milé (opětovné) setkání s tvorbou mého oblíbeného Jaromila Jireše, který i na ploše tohoto televizního snímku zanechal kus své neopakovatelné poetiky. (29.12.2022)