Odvrátená tvár

Hlavný hrdina filmu sa dostane v živote do bodu, kedy nevie ako ďalej. Nie je ešte starý, ale tiež už nie je najmladší. Jeho spätný pohľad na svoj život mu príde až priveľmi jednoduchý. Ako keby sa nikdy nedostal do situácie, kedy by mal čeliť prekážke. Jeho súčasný život je zmes osamelosti a sklamania, kedy všetko považuje za samozrejmé a keď sa mu to nedostáva, začína pochybovať o správnosti nie len svojich skutkov, ale aj života. Jancsó natočil film, ktorý sa zaoberá všednou osobnostnou krízou. Ponúka nám na ňu detailný pohľad a núti nás vnímať všetko čo hlavného hrdinu obklopuje - či už v práci - kedy panuje nedôvera v jeho schopnosti - alebo medzi priateľmi - ktorý sú intelektuáli toho najhrubšieho zrna - diskutujú o umení, točia artové filmy a hrajú na hudobné nástroje. Doma sa zase stretáva s akýmsi odcudzeným so strany otca a miernou závisťou na svojho brata, ktorý už má rodinu a je šťastný. Film nič nerieši, nepoukazuje na to či spôsob života, ktorým žije hrdina príbehu je správny, alebo nie. Film nám ukazuje a ponúka jeho hľadanie samého seba, ktoré končí bez toho aby sme prišli k nejakému záveru. Cantata je skĺbenie jednoduchej myšlienky, krásnych citovo podfarbených dialógov a výnimočnej kompozície scén. Minimálne kvôli nim stojí tento film za pozornosť. (14.03.2012)

Neznasam magyroszag kinematograf, a len asi Miklos Jancso bude svetla vynimka. Perfektne vykresleny profil lekara, ktory sa prechadza svetom, ktory len pozoruje - osobne sa ho nedotyka. Dej opat nie je dolezity, dolezity je vnutorny svet lekara a vonkajsi svet, ktory pozoruje. mam rad nedejove filmy uz od Antonioniho Zabriskie Point. Antonioni bol len tak mimochodom velkou inspiraciou pre Jancso-a. 85 % (18.04.2017)

Naskočím-li na ustálenou vlnu srovnání Jancsó - Antonioni, dá se k tomu dodat pár neuspořádaných postřehů. Například Antonioni (v celé tetralogii) zachycuje vykořeněnost moderního člověka v jeho přirozeném životním prostředí - městě (snad s výjimkou "Dobrodružství", v "Červené pustině" je již venkov pohlcen průmyslem), Jancsó z města vychází a postupuje směrem zpět na (ještě přežívající původní) venkov, kde se hlavní postava snaží znovu uchopit něco ze své ztracené autenticity. Hrdina "Odvrácené tváře" se na rozdíl od Monici Vitty musí osobně potýkat s nenaplněním nadějí minulosti (opět vztah venkov x město = víra tradiční společnosti v pokrok modernity/ města) i s osobním vypořádáním se s křivdami téže minulosti (nezpochybnitelná socio-ekonomická modernizace se ve východní Evropě platila mnohdy velmi draho). Proto se mi nezdá míra "vykradení" Anonioniho od Jancsóa jako nějak důležitá, spíše se mi "Odvrácená tvář" jeví jako umně přenesené zachycení krize moderního člověka na specifika východní Evropy. (09.04.2014)

Zoltán Latinovits byl důvodem, proč jsem si pustila „Odvrácenou tvář“. Naprosto skvělý Zoltán Latinovits bude důvodem, proč si „Odvrácenou tvář“ pustím znova. Už dlouho mne žádný film tolik nepotěšil: z opravdové divácké skepse a měsíc trvající apatie, do které mne uvrhlo opakované sledování filmů Miklóse Jancsóa, mne paradoxně vytrhl režisérův debut. Čímž netvrdím, že beru na milost tu záplavu idealistů a socialistů v jeho následující tvorbě, jen jsem schopna přehodnotit nebo alespoň malinko poopravit svůj znechucený postoj k jeho pozdějším formálním manýrám. Konec konců jsem ty filmy vždycky cenila, přesto se na mé nedůvěře v upřímnost těch sdělení nic nezmění. Zato Zoltán! Zoltán útočí na mou hereckou topku. (03.03.2012)

Jestli puszta přiměla Maďary, aby se na ní usadily nebo - a to je již spolehlivě vyvráceno - si jí vytvořili mýcením zde již usazení Maďaři, je stejně bezpodstatné jako úvahy porovnávající Antoniovu "Noc" s Jancsóvou "Odvácenou tváří". Puszta - od staroslovanského „pust“ (prázdný, pustý) - je myslitelnou projekcí do nitra doktora Jároma Ambruse, podobně jako dva volové spřažení jhem a ovládaní (povely jeho otce), a druhý den odvedení na porážku (járom = jho, ale také poroba a útlak). Zážitky posledních dnů, ve městě a na venkově, ke kterým se staví vesměs odtažitě, se nakonec projeví jakýmsi náhodným letmým osvícením, které nemusí být v jeho budoucím životě poslední. Porovnání "středoevropského" neorealismu s italským je samozřejmě na místě. Hrdina je zde vystaven tak silnému emočnímu tlaku, že už není schopen navazovat a udržovat své vztahy s okolím a s lidmi v něm usedlým běžným způsobem. Podobně i Martin Charvát: "Jiným příkladem jsou pro Deleuze filmy italského neorealismu, ve kterém jsou postavy vystaveny tak silným událostem, že nemohou ani mluvit ani se hýbat či komunikovat s ostatním světem. (in: Gilles Deleuze. Asignifikantní sémiotika). (20.12.2019)