Hry o život: Balada o hadoch a vtáčatkách

Klasická dojička série, na kterou už všichni zapomněli a tvůrci se ji snaží oživit tím nejlacinějším způsobem a tím je prequel. Sledujeme tak všechny staré postavy v mladých tělech v naprosto rutinní, nudné a lacině vypadající slátanině, která může zaujmout snad jen publikum mezi 12-15 lety, které si připadá moc cool na sledování Harryho Pottera. Mrzí mě, že se talent Francise Lawrence, utopil v téhle teen bažině. 30% (26.01.2024)

Hunger Games tímto pokračováním stále drží laťku na stejné úrovni - tedy úplně na samém dně. Znovu nás s otevřenou náručí přivítala spousta absolutně ničím nezajímavých postav, které s námi rozehráli další dětské hry. Herecké výkony byly absolutně příšerné a zřejmě by tvůrci nic nepokazili a ještě ušetřili, kdyby do rolí obsadili kupříkladu neherce z TV Barrandov. Příběh byl snad vůbec doposud nejhorší. Neměl ani minimální potenciál mě nějakým způsobem vtáhnout do děje. Úplně jsem u toho trpěl. Romantická linka byla zcela nefunkční, nucená a samozřejmě černobílá, aby splňovala veškeré současné rasové kvóty. Žumpoidní zábava pro děti a nedorostlé dospělé. [8 %] (25.02.2024)

Narovinu řeknu, že nové Hunger Games nemají ten vibe starých dílů a asi si ji už znova nepustím, páč HG si divák opakovaně pouští spíše kvůli rozmanité arény a Catniss, ke které si za ty roky vyšlapal emoční cestičku. Tady je hlavní splátkyně ne moc zajímavá a mladý Snow je sice fajn, ale není to vyloženě postava, ke které bych se vracel. Pro mě jsou právě první 2/3 filmu s arénou ta “slabší” část, která rozhodně nenudila, bavila fajn nápady, akcí i celým nápaditým průběhem (posílání vody a dárků, hadi…), ale prostě to není tak silná událost, ke které bych se rád opakovaně s popcornem vrátil. Ta silnější část filmu pro mě paradoxně přichází v poslední třetině, kde filmaři naprosto PRECIZNĚ vykreslili charakter Snowa a mistrně ukázali, jak pracovat s postavou, která v hloubi duše chce zpátky do Kapitolu a bez výraznějšího přesvědčování, spíše jen v náznacích, publiku ukazuje své touhy, ale zároveň taky to, že se v něm jeho emoce bijí s opačnými pocity, a tedy láskou ke splátkyni a s touhou pomoci rebelům. Pravým finálním pleasure je pak pro mě právě čekání na to, na kterou stranu se nakonec hlavní postava přidá a za jakých podmínek se k tomu dopracuje. Druhá část mě pohltila úplně naplno a musím říct, že takhle dobře podaný rozpolcený charakter hlavní postavy jsem už nějakou dobu neviděl a hltal jsem jej s každou scénou. Ve výsledku jsou pro mě nové HG spíše samostatně stojícím filmem, který je zkrátka jiný než předchozí díly a stojí na úplně jiné pozici, ale u kterého jsem přímo nadšený s tvůrčí prací ohledně hlavní postavy Snowa, kterou bohužel táhnou dolů nezajímaví splátci a všudypřítomné, otravné muzikálové zpěvy - až jsem si říkal, jestli jsem opravdu ve smrtící aréně, nebo spíše na koncertě Taylor Swit… (18.11.2023)

Důvěryhodnost příběhů o odporu utlačovaného lidu lze vždycky určit dle toho, jak onen prekariát je vykreslen. V tomto případě je to spontánně na country tančící dav mladých krásných, umouněných lidí (jakože tvrdě pracují rukama), co pijí moonshine ze zavařovaček. Případně si můžeme jít odpočinout do chudého bytu o jedenácti pokojích a čtyřicetimetrovém lobby, ve kterém se tři nájemníci ale musí dělit o jednu sušenku, protože jsou na dně. Jojo, rozhodně za tímhle filmem stojí tým lidí, kteří si s chudobou, útlakem a těžkou prací užili svoje. Mimoto ale tento prequel i tematicky přesluhuje myšlenku o opresi skrze spektákl, která ještě mohla být aktuální před nějakými patnácti lety, kdy byly obscénní reality show tématem dne, ale v době, kdy je pozornost lidí rozfragmentovaná mezi algoritmicky individualizovaný obsah, působí nějaká dystopická vize zlého ošklivého státu, držící lid svorně přikovaný k obrazovkám u nějakých gladiátorských her, jako dědeček automobil. Na všechno ostatní je tady pak ohavný bezpohlavní vzhled celého filmu, stereotypní charakterizace naprosto úmorného množství postav či dialogy, které nikdy nejdou mimo přímý děj, takže nemůžeme mít pocit, že se v tom světě mimo něj něco skutečně odehrává. Výsledkem je regulérně jeden z nejdelších filmů na světě. (14.02.2024)

Balada o ptácích a hadech dokáže skvěle vtáhnout diváka zpět do světa Panemu a umožní mu nahlédnout do jeho odlišné etapy. V některých momentech je bohužel už od úvodu dost zkratkovitá a postavy i jednotlivá témata často nedostávají potřebný prostor. Především ústřední vztah Snowa s Lucy mi nepřišel tak dobře vybudovaný, aby dokázal více emočně zapůsobit. Samotná pasáž v aréně je povedená, ačkoliv dějiště logicky působí obyčejněji než v prvních dvou dílech. Pořád je nicméně svým způsobem atraktivní. V závěrečné třetině se bohužel naplno projeví zmíněná zkratkovitost celého filmu a rozuzlení jednotlivých osudů, myšlenek i slibovaný přerod Snowa zkrátka nejsou příliš uspokojivé. Více než dvouapůlhodinová stopáž je navíc ke konci docela cítit, a snímek tak paradoxně působí dlouze i uspěchaně zároveň. I přesto jsem se vlastně bavil, Tom Blyth je v hlavní roli skvělý a to samé Rachel Zegler, jejíž pěvecký výkon je neskutečný, byť samotné písně působí občas trochu kýčovitě. Asi jsem čekal návrat v poněkud lepší formě, ale pořád jsem spíš spokojený a rozhodně bych se v budoucnu nebránil dalšímu rozšíření z tohohle světa. 6/10 (20.11.2023)