Usmívající se paní Beudetová

Zaujímavý krátky film z éry avantgardných snáh o zobrazenie duše človeka, v ktorom sa snúbi prepracovaná dramatická dejová rovina s preludmi prenasledujúcimu hlavnú hrdinku, jednu z tisícov obyčajných žien v domácnosti. Napätie medziľudských a sociálnych vzťahov je tu vykreslené v pôsobivej postave duševne nevyrovnanej, utrápenej manželky, nespokojnej so svojím životom, ktorej protipólom je neurotický manžel so sklonmi k agresii, ktorý je v afekte schopný všetkého, navyše ju psychicky tyranizuje, a v jej fantázii sa z neho stáva netvor, ktorý ju prenasleduje. Manžel samotný, ako je už zrejmé, nie je o nič lepší, a pokiaľ od nej niečo chce, neváha sa uchýliť k citovému vydieraniu, a dokonca sa vyhráža samovraždou. Potešili ma skvelé herecké výkony, ako aj réžijný um Germaine Dulac, spolu s výborným komorným scenárom, pripomínajúci literárnou výstavbou deja poviedku, resp. novelu. Predsa len by som však mal jednu výhradu - videl som 38-minútovú verziu a myslím si, že to šlo spraviť ešte kratšie a konzistentnejšie, čím by film dosiahol ten aj pre dnešného diváka ideálny rytmus. 80% (07.03.2014)

Paní Beudetová, jenž je životem chycena do pasti dusivého buržoazního manželství uniká do snů, pouze v nich se totiž cítí štastná. V její vidině se však objevuje její manžel, který tento slastný pocit okamžitě odbourá. Žena tudíž nastraží náboje do pistole, kterou se její manžel často ohrožuje. Její pokus je však špatně pochopen a sama zůstane nepotrestaná. Feministický experimentální film, pracující s novátorskými efekty a technikou střihu, jenž do filmu včleňujou něco z tehdejší rané avantgardní estetiky pro porovnání snu s realitou. [8/10] (Němý čb. /// Scénář: Denys Amiel, André Obey /// Kamera: Maurice Forster, Paul Parguel) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (28.12.2011)

(1001) Jeden z nejlepších filmů němé éry, řekla bych, nebo rozhodně jeden z nejzajímavějších, už jen v tom, jaké problémy řeší a jak se na ně dívá. Domácí rituály a stereotypy (skvěle použité přemisťování vázy s květinami po stolečku), myšlenkové procesy jak její, tak jeho, používání třetího člověka jako zbraně proti svému partnerovi, výhružky a sliby, které nikdy nemíním naplnit... To jsou všechno věci odkoukané ze života, na které si mohu šáhnout a které jsou i pro mě velmi uvěřitelné, což je třeba pocit, který jsem z Griffitových, o mnoho slavnějších, snímků nikdy neměla. Plus zajímavé impresionistické vidění, které kašle na nějakou bombastičnost a zůstává parádně sevřené a atmosférické. (16.08.2009)

Jeden z možných pohledů na paní Bovaryovou. Její snění (jak vidíme) není prosté a upřímné, na klavír sice hraje Jardins sous la pluie od Debussyho, avšak její mysl zalidňují monstra. Akcentované "tahání se o vázu" také do jejího snění příliš nezapadá. A tak, ať chlap je jaký chce, usmívající se paní Beudetová je jen ustrašenou loutkou (bez hlavy). Vyústění příběhu jen dokládá, že kdyby to dopadlo jinak, také by to bylo řešení... (05.03.2015)

Pro mnohé němé filmy a zvláště pak pro filmy impresionistické typické konvenční řazení příběhu je v Usměvavé paní Bedetauové zcela rozvráceno a podpořeno navíc pozoruhodným vizuálním ztvárněním. Také je to jeden z prvních filmů vůbec, který nesmýšlí o psychologii postav pouze jako o archetypální rámcové vykalkulovanosti, nýbrž jako o komplikované vnitřní studii, jejíž prioritním posláním je nejen znejasnění těchto postav, ale rovněž docílení jejich větší komplexnosti a možné zpětné interpretovatelnosti ze strany diváka. Motivy přemisťované vázy nebo nabité zbraně jsou natolik nadčasové a filmově využitelné, že je lze v rámci dalšího vývoje filmu snadno považovat za přelomové. (18.04.2011)