Zapomenutí

Rozhodně nejdrsnější film z 50. let, co jsem viděl. Ukazuje nám nepřikrášlený život v ghettu, kde malé děti hladoví a okrádají slepce a mrzáky, aby vůbec přežili. Nutno dodat, že i postava slepce není žádný svatoušek a jednoho naivního chlapce si tam div nezotročí. Důraz je kladen na více postav. Mě každopádně k srdci nejvíce přirostl Pedro, který se chtěl vymanit z těch sraček, ale to holt není tak jednoduché. Vždy když se situace ve filmu k lepšímu obrací, přijde hlavní hajzl Jaibo a všechno zkazí. Všudypřítomné násilí a hodně krutý konec dokazují, že i takto staré filmy mohou být stále aktuální a nejsou jen o uhlazených elegánech s cigárkem v hubě. (10.09.2014)

Luis Buñuel prezentuje nepěkný obrázek Mexika. Jeho síla je v tom, jak všechno pojímá chladně, jak i hudba zůstává téměř netečná, jen sem tam trochu graduje. To, co film "Zapomenutí" zobrazuje, je krutý život, bez příkras, ale také bez naděje. A proč ne? Proč by někdo v něčem podobném nemohl žít? Propojení se sny tomu dodává kupodivu ještě větší realističnost. (22.10.2014)

Bunueluv realisticky pohled na zle vyrostky prezivajici ve slumu Mexico City. Je to nadcasove a nekompromisni, prijemne kratka stopaz, funguje to mnohem lepe, nez ultra-prehodnocene Mesto bohu, ktere prave z tohohle Bunuelova kousku hoooodne cerpa, nicmene koukam, ze prepalene hodnoceni maji oba filmy. Vypada to, ze bezna populace ma slabost pro silne nesympaticke spratky poflakujici se v chudinskych ctvrtich a hrajici si na gangstas. Me je tohle tema i prostredi naopak proti srsti. 6/10 (06.03.2012)

Ach, jak já ten realismus ve filmu nesnáším. A když se to ještě spojí se sociální kritikou - ajaj, to mám pak problém film vůbec dokoukat. V podstatě jsou Zapomenutí takovým Buñuelovým Ken Parkem z padesátých let: podívejte se, jak je lidstvo zkažené, i malé děti páchají takovéhle hrůzy a může za ně nedostatek rodičovské lásky. No jo, ale tenhle věčný problém se nevyřeší točením podobných filmů, protože kdo je parchant nenávidící své dítě, ten se na podobný film s největší pravděpodobností nepodívá. A tak se film úplně míjí účinkem. Ovšem nejvíc mě baví zdejší komentáře, jakože "ano, přátelé, toto je pravá surová realita!", jako by všichni hodnotitelé prožili dětství v padesátých letech v Mexiku a věděli naprosto přesně, jak to tam tenkrát vypadalo. Jsem zvědavý, jestli o Ken Parku budeme za pár let říkat "ano, to je ta pravá surová realita, přesně takhle to v Americe počátku 3. tisíciletí vypadalo!". (07.12.2009)

Celým beznadějným naladěním, kdy se všechno dobré ukáže být špatným a všechno špatné může být leda horším, jsou Zapomenutí ještě méně radostnou podívanou než snímky neorealistické nebo Truffautova obžaloba hlouposti (některých) dospělých Nikdo mě nemá rád. Jedinou potěchu skýtá zapomenutým uzmutí potěchy druhých: trápení beznohého nebo radost z ukradeného žvance. Dickensovsky prostý příběh je obohacen propojením s podvědomím hlavního hrdiny. Zvláštní postavení zaujímá jeho surrealistický sen, spojující přítomnost s minulostí a budoucností a navíc umožňující freudovskou interpretaci s flákotou masa coby symbolem potlačeného chtíče: jídlo a sex, co taky jiného, když máte hlad a jste chudí. Nechybí ani zárodky Buñuelova oblíbeného rýpání do církve. Starý slepý mrzák během zajišťování dveří dřevěnou závorou připomíná ukřižovaného, přičemž těsně předtím obtěžoval nezletilou dívku a těsně potom si jde „užít“ cinkot vyžebraných peněz. Většina těch nejhorších prohřešků se pro změnu odvíjí v popředí rozestavených moderních budov. K jejich dokončení jakoby scházelo lidské poznání elementárních pravd o mravním životě. Teprve po překonání duchovních strastí mohou začít řešit materiální záležitosti. 90% Zajímavé komentáře: jojinecko, ScarPoul (18.12.2009)