Zapomenutí

Ako najlepšie ukázať život miliónov chudobných detí, keď nie prostredníctvom života jednotlivca? A kde inde, keď nie v najväčšom meste na svete, plného obrovských sociálnych kontrastov a paradoxov? Materinská láska, domov, jedlo, vzdelanie, to sú veci o pár kilometrov, respektíve o pár ulíc ďalej absolútne samozrejmé, v živote malého Pedra, žijúceho niekde na chudobnom predmestí ale ťažko vybojovateľné. Buňuelovi sa podarilo vykresliť drsné prostredie mexickej štvrte na základe silného scenára a postáv, ktoré chytia diváka hneď od začiatku, aby sa tak mohol neskôr nepekne, ale férovo, čiže realisticky, zahrávať s jeho emóciami. Nikto nie je bez viny, avšak všetci sú obeťami prostredia, do ktorého sa narodili. Buňuel chovanie postáv lacno neospravedlňuje, na to je príliš inteligentný. Čo sa s tým všetkým dá robiť, na to dodnes žiaden politik odpoveď ani riešenie nenašiel a tak jedinou relevantnou možnosťou je o tom nakrúcať filmy. Môžeme to považovať za výkrik do tmy, ale aspoň trhá bubienky našich uší. (11.04.2013)

ocenenia : MFF Cannes 1951 - Najlepšia réžia (Luis Buňuel) ◘◘◘◘ Film je natočený podľa skutočných udalostí, no mám určité výhrady k prístupu režiséra... SPOILER smrť toho asi najväčšieho chuligána Jaibeho je podaná ako priam martýrstvo chudáčika, ktorému spoločnosť nedala dosť lásky. A mladší Pedro, ktorý sa snažil vymaniť z marazmu svojho života, pokúšal sa pracovať, zmeniť v internátnej škole, a iba doplácal na Jaibeho výtržníctvo, je bez akéhokoľvek pátosu zo strany režiséra vyhodený mŕtvy na smetisko (aj keď uznávam že to bol pôsobivo ubíjajúci záver).... tak isto sa mi zdá trošku "logicky nedôsledné" zvalovať vinu na rodičov, ktorý svoje deti nezahrnuli dostatkom lásky, porozumenia a dôvery.... kde totiž berie režisér istotu, že tí rodičia podobné city dostali od svojich rodičov, keď ich tak odsudzuje? no a trápnu repliku tipu "radšej keby sme namiesto týchto chlapcov mohli zatvoriť biedu" z úst riaditeľa školy pre mladých delikventov, si režisér mohol odpustiť. Svojou sociálnou angažovanosťou film zapadá do prúdu talianskeho neorealizmu, no objavujú sa v ňom náznaky aj Buňuelovej "surreálnosti" (chlapcov sen).... (02.02.2010)

Nedávno jsme viděl další dokument o amerických vězních za těžké přečiny, a jejich asociálním chováním, které podle odborníků je způsobeno poškozením mozku nebo jeho deprivací v raném dětství (v obou případech se prostě nevytvoří neuronové spoje, které podmiňují empatii, tedy schopnost vcítit se do stavů jiné osoby - to mám zase z jiné literatury). Závěrem tohoto dokumentu byla úvaha, zda tyto lidi neodhalovat a neizolovat ještě předtím, než něco provedou... Džajbo je právě tím případem, dokonce obecným prototypem. Buñuel sice natočil svůj film v Mexico City, ale hned uvádí, že o město nejde, že je tomu tak všude, kde se chudoba snoubí s nechutí ke každodenní práci, které pak plodí zločin. A když se najde vhodný katalyzátor (svůdce, ďábel), pak jsou tím požehnány celé komunity.... Pozn.: Všichni moji oblíbení recenzisté zde poukazují na kontext evropského neorealismu. Správně - Luis Buñuel zůstal přese všechno evropským realistou, neorealistou a surrealistou (i zde jasně patrným - nejsubtilněji možná ve scéně se slepcem, jeho chtíčem a jeho penězi; nepředjímá tím Ernesta Sábata?). (27.11.2015)

Na svou dobu nebývale otevřený pohled na vyhrocenou situaci chudinských vrstev mexické periférie; Mexico bylo již tehdy velmi rychle rostoucím velkoměstem. Mozaika několika tragických dětských lidských příběhů, brilantně doložená a dále posunutá důsledně prokreslovaným prostředím, vypovídá o mnohém. Beznaděj - záměrná beznaděj, která prostupuje celým příběhem - je jen věcným realismem. Impresionistické podání obsahu skvěle harmonuje jak s cekovým autorským záměrem, tak s předpokladatelnou většinovou diváckou ozvěnou. ZAPOMENUTÉ je možno postavit vedle Sicova ZÁZRAKU V MILÁNĚ či Felliniho DARMOŠLAPŮ i Pasoliniho ACCATTONEHO a některých dalších děl do galerie směřující velmi rychle k neorealistické poetice, jež se od sentimantalismů dřívější tvorby třicátých a čtyřicátých let rychle odpoutává k propracovanému hutnému podání té nejšedější skutečnosti. Poválečný zmar Evropy je dnes historickým faktem; hrůzný život na předměstích velkoměst Latinské Ameriky naopak stále živou současností. (27.06.2010)

Po více než rozporuplné zkušenosti s obsahově neuchopitelným Andaluským psem mi tímhle ostře kritickým dílem Bunuel jasně ukázal, že má řemeslo v malíku a že když chce, umí hovořit globálním a dokonce i generačně rozsáhlým jazykem. Myšlenkově důležitý snímek, který zásluhou své nekompromisní realistické nátury, kde postavy skáčou maximálně z bláta do louže a jejich rodiče jim ještě rádi chrstnou vodu pod nohy, atakuje hranici vrcholného filmového naturalismu a vytváří podnětnou sociální vizi, jejíž aktuálnost neuvadá ani po více jak půl století. Absentuje zde sice jediný šokující moment, který by mě vyloženě překvapil a třísknul po palici, a některé režisérovy nucené umělecké vložky mi do příběhu moc nepasovaly (jakkoli je například snová sekvence obrazově působivá), ale to už filmu na síle a věrohodnosti jeho sdělení nijak moc neubírá... 85% (24.11.2015)