Deň splnu

Rusko na konci Jelcinovy vlády. 1) Experiment spočívá v tom, že film se skládá z mnoha minipříběhů, často jen letmých náznaků, které nemají mezi sebou přímou souvislost. Z jednoho obrazu do druhého se přechází pohledem: po ulici jde člověk, všimne si pěkného vozu a dále už sledujeme onen mercedes plný "nových Rusů", jak jede pustou uličkou. Vzápětí jsou všichni zastřeleni a věc sleduje z okna vlaku přijíždějícího na nádraží starý muž. Film pak pokračuje jeho vzpomínkami. Jakoby turista natáčel na video, co mu právě padne do oka. Я всегда с собой беру видеокамеру!_____ 2) Hrůzně působí postsovětské reálie, otlučené domy, dveře, chodníky, dopravní prostředky, vše je špinavé a v rozkladu. K realitě SSSR to patřilo, ale bez sovětských atributů to vypadá děsivě...jako z Orwella._____ 3) Nejtypičtějším rysem filmu je bezradnost aktérů. Nikdo očividně neví, co má dělat ve světě tak odlišném od dosavadního. Rozpadlo se něco, čemu věřily tři generace a nyní vládne chaos. Film dobře odráží atmosféru v Rusku ke konci Jelcinovy vlády. Vzpomínám na reportéra Svobodné Evropy (bohužel neznám jméno), který charakterizoval přestavbu slovy: Gorbačov mluví o svobodě a jenom národy východní Evropy mu rozumějí. Zde ve filmu jde ale spíše o rovinu existenciální než politickou._____ 4) Pointa pak symbolicky vyjadřuje neuchopitelný pocit zmařené či nevyužité minulosti, snad slibné, ale kdo ví? (21.07.2016)

Joyceův Odysseus na ruský způsob. Sága obrazů v průběhu jednoho dne. Volný tok myšlenek. To vše se volně přehupuje z přítomnosti do minulosti a naopak, a to skrze různé brány vnímání. Štafetu lze předat očním kontaktem na kohokoliv či na cokoliv... Člověk dopředu odhaduje, na koho přijde řada, aby posunul příběh o krok dál... Film je svým způsobem nadčasový, přičemž si myslím, že značně odráží to, jak žijeme dennodenně... den úplňku vlastně prožíváme každý den, ať je měsíc kulatý, dorůstá či couvá... (24.04.2011)

Velmi zajímavý experimentální snímek. Odehrává se v Moskvě, děj je posunován dál velmi neobvyklým a stále stejným způsobem. Např. sledujeme člověka jdoucího ulicí, ten uvidí kolem jedoucí auto a my, jako diváci, už sledujeme posádku auta. Ta je následně rozstřílena neznámými gangstery, když kolem projíždí vlak. A my už opět vidíme muže ve vlaku, poté zase jeho vzpomínky. Takže se okamžitě a jednoduše dostaneme do minulosti, pak třeba do děje knihy a hned jsme s Puškinem kdesi na Kavkaze atd. atd. Přesun mezi jednotlivými aktéry děje je nejčastěji zprostředkován pomocí médií (telefon, rádio, tv, kniha - Marshall McLuhan by byl nadšen!) nebo dopravních prostředků (auto, vlak, letadlo ale i chůze) a pohledem. Jediným jednotícím dějovým prvkem filmu je restaurace v minulosti, v níž dojde k setkání několika postav a divák má možnost vidět situaci postupně z různých úhlů pohledu i ze vzpomínek bývalých aktérů. Tato část filmu vhodně kombinuje přítomnost a minulost (událost měla na někoho velký vliv v přítomnosti a minimální do budoucna, pro někoho naopak) realitu a fikci (zpětné snění, rozdíl mezi činem a chtěním). Ukazuje podle mě častý rozpor mezi tím jak to doopravdy bylo a tím jak si to pamatujeme, mezi různou významností události pro každého jednotlivého aktéra. Smutně a silně působí pocit čehosi nenaplněného, že kdybych udělal to a to, mohlo být vše jinak a já bych tu teď neseděl jako pecka, ale měl minimálně to a to. Velmi zajímavý nápad posunu děje, v němž je využita až do krajnosti forma filmu. Film není příliš napínavý, dobrodružný a atraktivní, ale ukazuje určitou hranici kam až se může film dostat. Sám Šachnazarov v přednášce v úvodu filmu (na LFŠ) uvedl, že jedině takto lze podle něj plně zobrazit realitu života, život takový, jaký opravdu je, v celé jeho složitosti, šíři i fragmentaritě. Nutno říct, že jde o pokus rozhodně zajímavý. (08.12.2005)

Film naozaj experimentálny, neobyčajný a nakoniec mám z neho pocit, akoby som práve rozpozeral asi 50 filmov a už nikdy ich nemohol dopozerať. Niektoré scény by si aj zaslúžili záver alebo pointu, ale pointa tohto experimentu je v tom, že žiadna pointa nebude. Najviac ma mrzí, že pri tej partii robotníkov sa nedozviem, čo a kam sa nezmestilo ani jedným ani druhým koncom. Čakal som aj na to, kedy sa ponoríme do myšlienok nejakého zvieraťa, a stalo sa. Najlepším obratom bolo asi presunutie deja na základe telefónneho omylu. Ešte sa mi asi nestalo, že by ma tak bavil film, ktorý nedáva žiadny zmysel. Možno to bolo trochu aj tým, že dievčatá vo filme by mohli viaceré kandidovať na Miss Moskvu. –––– Zavoláš mi? – Áno, zavolám. (22.11.2016)

Filmový experiment, ktorý sa zdá byť na prvý pohľad príliš komplikovaný, aby sme počas sledovania zistili, že je relatívne prehľadný a zrozumiteľne rozprávaný. Dalo by sa povedať, že predávanie štafetového kolíka začne byť časom príliš predvídateľné, ale aj toto predávanie je zobrazené prostredníctvom viacerých variácií. Najviac ma v tomto smere potešil pes a jeho sen s otvorenými očami. Prostredníctvom krátkych epizódiek spoznávame viac ruskú dušu v celku, ako jednotlivé charaktery, ktoré nie sú až tak dôležité. Takže na pretras príde alkohol, mafia, agresívna politika, prostitúcia atď. Nedá mi nespomenúť množstvo krásnych ruských žien, zrejme nie vždy iba herečiek, ktoré pre svoj zámer Šachnazarov s Borodjanskim využili vo svojej mozajke. (16.07.2016)