Můj nejmilejší bar

Znáte to, někdy se na vás všechno tak valí, že už nemáte sílu s tím bojovat. A právě v takové chvíli je bar jako Trees Lounge tím správným místem, ve kterém se můžete opít do němoty a všechny starosti nechat tam venku, kam vlastně také patří. Režijní debut Steva Buscemiho je přesně o takových věcech, o bezcílném opíjení se, které je tím nejjednodušším řešením a zároveň nevyřešitelným problémem. Film kombinuje trpké okamžiky s těmi úsměvnými, ale ta nahořklá pachuť je tam cítit stále. Výborná ukázka nezávislé filmařiny. 9/10 (21.07.2009)

Steve je řízek a Trees Lounge je neskutečná pohodofka, kde se jenom chlastá a chlastá... Nechtěl bych skončít jako 80% lidí tam, ale natočeno to je skvěle a koukat se může :) Nejlepší scéna je skoro na začátku filmu, kdy Tommy balí nějakou slečnu, už jen tady se ukazuje, jak dokonalý herec Steve je. K dokonalosti chybí ale ještě celkem štreka. Klobouk dolů nad tím, jak zvládl Buscemi scénář, režii i herectví, ale přece jen ten scénář mohl být trošku vyváženější. Nevím, zda li byl účel dostat se od nikud v podstatě nikam, trošku to chtělo vyladit a výsledek by byl určitě ještě lepší. Takhle výborné 4*, Hail Steve Buscemi! (28.11.2010)

Fantasticky odkoukané charaktery rezignovaných výpitků, kterým kraluje obecně povědomý Mark Boone Junior. Příběh nepříběh z maloměsta, kde se všichni znají a navzájem si pomáhají v nesnadných situacích, nicméně protagonistovi již podali někdy ruku všichni, zato on nikdy nikomu, protože ani neměl jak. Když v jednom předlouhém záběru na začátku filmu sledujeme statického, životem zřízeného starého alkoholika, napadne nás, jak se do tohoto neutěšeného stavu asi dostal. A nakonec zjistíme, že se díváme na jeho příběh. Komedii bych zde moc nehledal, vlastně se objevuje jen ve dvou running vtipech o chlapci, co si neúspěšně snaží koupit zmrzlinu a neustále unikající čáře koksu protagonisty. Chloë jako vždy opanuje veškerou scénu, kde se nachází. Femme fatale zaplivané Ameriky. (08.11.2020)

V životě Tommyho Basilia by se našlo asi jen málo dní, kdy se nedotkl skleničky alkoholu, ale z medicínského hlediska se nejedná o alkoholika. Asi by se nenašla droga, kterou by nevyzkoušel, přesto by bylo nespravedlivé označit ho za narkomana. Tommy má jiný problém. Je jím rakovina vůle. Je to zkrátka slaboch, který se plácá od ničeho k ničemu a není schopen dát svému životu řád a jasný cíl. Čím dál tím zřetelněji cítí, že je něco špatně, ale jestli něco dovedl k dokonalosti, je to pocit sebelítosti a schopnost obviňovat ze svých neúspěchů okolí. Steve Buscemi tvrdil, že jeho hrdina má autobiografické rysy a že měl dost slušně našlápnuto k tomu, aby napodobil jeho postupný úpadek. Každopádně ho hraje skvěle a stejně skvěle napsal i scénář. Je silný v tom, jak je neuvěřitelně civilní a jak přirozeně působí dialogy i postavy, které Buscemi vypozoroval při svých hospodských jízdách. Můj nejmilejší bar je tragikomedie, kde nemusí režisér a scénárista v jedné podobě nic šroubovat a přehánět a přece nutí diváka k zamyšlení. Obejde se bez efektů, bez hrocení situací a stejně naprosto zřetelně cítíte, co chtěl sdělit. Celkový dojem: 85 %. (20.10.2016)

Pro Tommyho je jeho nejmilejší bar druhým domovem. Nachází i ztrácí tu lidi, hojí si tu i dostává rány nebo naopak kašle na všechno a jen se s flegmatickým úsměvem veze, protože něco (někoho) mít je dřina a přijít o to, je tak "snadné". Čeká na štěstí, ale co je vlastně štěstí? Muška jenom zlatá a Steve Buscemi je zvíře. (24.08.2006)