Vojáci

Překvapivě docela solidní válečný film. Není až tak zaměřen na bojové akce jako spíše na jednotlivé vojáky a jejich každodenní život v zákopech. Po počáteční nedůvěře jsem se docela zadíval a někdy jsem byl docela překvapen, co se tam všechno objevilo. Zajímavá byla scéna, kdy kapitán (náčelník štábu pluku) pošle vojáky do naprosto nesmyslného útoku, chce se tím hlavně zalíbit u velení a získat medaili nebo povýšení, který samozřejmě za velkých ztrát ztroskotá. Kupodivu ho na stranické schůzi všichni odsoudí a pošlou před vojenský soud. Docela by mě zajímalo, jestli se to stalo i v reálu, před vojenský soud se spíše posílalo pro neuposlechnutí rozkazu, zbabělost nebo dezerci, spíš si myslím, že by kapitán dostal ten metál. Moje hodnocení 7/10. (24.06.2010)

Úsilí najít v nejcharakterističtějším lidském výtvoru - válce - cosi humánního, idealizovaně lidského končívá většinou smutně. Je-li pak nositelem těchto hodnot voják, bývá výsledný obraz mnohdy paradoxní. Ovšem, vychýlí-li jej ještě patos a přesvědčení o jednoznačností pravdy a jistota o pravdivosti (a oprávněnosti) vlastního postoje, stává se výsledek nikoliv uměleckým dílem, ale obyčejnou propagandou. Na Ivanovových Vojácích mě potěšilo alespoň to nepatetické vidění a stálá vratkost, obtížná uchopitelnost sledovaných postav, a filmově - věrohodnost, přirozenost (některých) herců, místy i atmosféra. Přesto i zde má válka spíše povahu kulis, do nichž se (předpokládaná) lidská nevinnost zaplétá jaksi bezděčně, úradkem jakési dobře známé a snadno pojmenovatelné osudové síly. Jak tomu ovšem ve skutečnosti (pravdě) je? Poznamenávám si alespoň návodné poznámky Jeana-Paula Sartra psané v Marmoutieru v září 1939: "Ve válce člověk prochází světem-nástrojů. Úplně jako v kasárnách. jen se z něj po celou dobu line, tak jako z hezkých věcí, jejichž půvab se nevytrácí, jakási prchavá připomínka světa zmizelého, permanentní iluze. [...] Válka je socialismus. Omezuje individuální vlastnictví člověka, vlastně je ruší a nahrazuje je vlastnictvím kolektivním. Oděv, lože, potraviny, nic už mi nepatří, nemám už ani dům. Všechny věci, které užívám, patří společenství. A nemohu k nim přilnout, protože tento kolektiv, právě proto, že je kolektivní, je neosobní. [...] Všechny tyto předměty-nástroje jsou odkazovány ke svému původnímu smyslu. V době míru i války má kladivo přibíjet hřebíky, hřebík má připevnit střechu atd. V době války je to ale ničení. U děla nebo pušky je to jasné. Ale ve válečném světě je do očí bijící, že všechny věci, které sloužily ochraně člověka, jsou zde nedotčené a jejich hlavní smysl nyní spočívá v ničení. [...] Válka není cholera. Je to lidská záležitost, vytvořená svobodnou vůlí. Nesmí se pokládat za těžkou nemoc, k tomu je nezbytný stoicismus. [...] důvěřuji vojákům, jako nemocný důvěřuje lékařům. Je to pěkné svinstvo." (16.03.2013)

Lyrizující podobenství o přátelství ve stalingradském pekle. Film pěkně ukazuje, že i v Sovětském Svazu po Stalinově smrti přišlo nepatrné oteplení. Žádné vyšší velení, žádné rozmáhlé strategie, jen boj o pár zákopů a nějaké nádrže. Film začíná ústupem z Ukrajiny. Hlavní hrdina se dostane do Stalingradu a zde organizuje několik vojáků. Při nesmyslném útoku mu jich většina hyne. On sám je raněn a dostane se do nemocnice. Odtud prchá, protože boj je mu milejší. Takováhle synopse zní skoro slibně, bohužel realizace je slabší. Bojové scény jsou naprosto nijaké, většinou je tma a mlha, kterou prosvětlují silné záblesky. Stalingradské peklo není zobrazeno vůbec. Všichni jsou docela čistí, věčně dobře naladění a užívají si relativního komfortu. Neustále někdo kouří, což vede až ke směšné scéně po nepovedeném útoku. ("A sirku máš?" - "Poslední." - "Hoď mi jí, já mám tabák." - "Ale podělíš se."; to vše pod palbou německého kulometu.) Překvapivá je soudružská kritika kapitána Ambrosova, strůjce sebevražedného útoku. Je zbaven hodnosti a velení a odeslán před tribunál. Všichní víme, co ho tam čekalo. Celým filmem se také nese smutek a melancholie, ani očekávané vítězství v nikom neprobouzí nijaké nadšení. Je ale nutné dodat, že o rok později byl uveden film Jeřábi táhnou, který pracuje s dosti podobnou lyrikou, je ale mnohem, mnohem lepší. (22.12.2010)

Na poměry ruského válečného filmu se připravte na netradiční obsahovou stránku. Považte, film začíná ústupem během německé letní ofenzívy roku 1942 a dokonce se dočkáme i jeho kritiky (mladý poručík na výtky civilisty odpoví, že by to mohl nahlásit a nakousne, jaké následky by tato kritika mohla mít). Během nesmyslné zteče zahyne řada vojáků a odpovědný důstojník (bažící po slávě a vyhrožující vojákům zastřelením) je za tento čin následně degradován a postaven před tribunál. Bohužel, ideologická rovina je ve snímku též, ale naštěstí né v takové míře jako v jiných dílech a místo odporu vyvolává spíše úsměv. (29.12.2008)

Stary sovietsky film, v ktorom skor ide o kecanie a prezivanie v zakopoch a po boji neni vidiet nic. Sem tam vidiet a pocut vybuchy bomb a dvakrat aj ukazali Nemcov, ale to nie moc na vojnovy film. V par sekundach sa Nemci mihli v zakopoch a pri jednom gulomete. To je vsetko. Film je viac zamerany na urcitych vojakov v zakopoch, ako tam ziju a brania sa v nich, aj ked vo filme som Nemcov ani poriadne nevidel. (07.05.2011)