Buko

Snaha o rozjímání o smyslu života nevyznívá úplně hluše a konstatování vnitrorodinného mezigeneračního souladu také není plně od věci. Pocit, že tomu všemu chybí určité dotažení, je ale stále silný a tendence, místy i pozorovatelná, k figurkaření také nejde úplně pominout. Zmoudření před sedmdesátkou mohlo přijít dříve a nemuselo být placeno poznáním, že osteoporóza se nedá podceňovat. Klady nesporně převládají, ale slabiny zůstávají. (13.12.2023)

„Tobě to vadí?“ - „Tak…já tu s tím celý dny neležím.“ - „Ty tady s tím celý dny sedíš.“ Jenže to ještě Jarmila netušila, že 1 z těch „vypelichaných potvor“ zakrátko sama uvítá…Nejsem právník, takže přenechám komentář 2 různých závětí na jiných. Ponechám bokem také karikaturu dcery v podání Petry Špalkové. Jinak ale šlo sice o ničím zázračný, ale jinak docela povedený „feel-good movie“ (s nějakými těmi mráčky) o hojení emočních ran, překonávání strachu a nabývání důvěry. Je poměrně jasně nalajnovaný a pevně se drží předvídatelného vývoje, to mi ale ve výsledku vlastně příliš nevadilo. Herecky vyčnívá hlavní postava Cónové, stejně jako autistka Issové (ta mi navíc nepřišla nijak nepatřičná, spíš právě naopak). Vidím to na lepší 3*. „Tobě nevadí bejt doma takhle sama? I v noci?“ - „Ne. Já jsem radši, když nemusím poslouchat ostatní lidi. Když vím, co se v celém domě děje. Protože vím, že když tam jsem sama, tak se tam kromě toho, co dělám já, neděje nic. Takže nemusím být stále ve střehu. Nemusím se snažit být normální.“ (04.03.2023)

Nalézání nového životního směru po nějakém zásadním milníku není ani v našich končinách něčím úplně neznámým. Doktorka v důchodu přišla o manžela, který si pro ni posmrtně připravil překvapení: koupil jí stárnoucího cirkusového koně. Lišák podšitý, ač se obrovitých lichokopytníků vždycky bála. Má v ní totiž probudit zájem o (jeho vysněnou) vesnickou chalupu namísto návratu do města, postavit se několika letitým obavám a prosadit si svoje potřeby. To, co divák rozpozná hned a tvoří jakýsi děj, se odehraje v první polovině snímku, četně prokládané pokusy o navázání kontaktu se zvířetem, obyčejným pasením koně na louce či jeho sledováním. Odehrají se v ní „nástrahy“ po manželově smrti či naléhání dcery vesnické stavení prodat. A vesměs se vše vyřeší. Následně ovšem přijde ještě druhá polovina, ve které jdou „konflikty“ stranou a kdy se postupně všechny postavy na koni projedou. Má to být část, kdy přibude úsměv na rtech, kdy Alice Nellis sází na přirozenost a volnost, kdy se máme vnitřně dojímat. Má to být část o přijetí reality, o prosazení si vlastních názorů, o překonávání strachů. Jenže je to hrozně dlouhé. I na hledání klidu a na správné odbočení na životní křižovatce by měl dohlížet někdo (dramaturg) povolaný. Fakt dlouhé. A záběry na romantizující venkov mohly být mnohem poutavější. (11.02.2023)

Laskavý a zároveň přemýšlivý film o tom, co nám v životě vlastně nejvíce chybí. A to je porozumění. Nebránil bych se kratší stopáži, ale nudu také rozhodně nečekejte. Velký prostor získal nedoceněný Martin Kubačák, Martha Issová jako vždy vynikající. Místy se je i čemu pousmát a pokochat se po krásné krajině Českého ráje. (30.09.2022)

"Všechno po čem toužíš, je na druhé straně strachu…" Filmový návrat Alice Nellis se určitě povedl. Příběh stárnoucí ženy, která se až doposud ohlížela jen na druhé a úplně přitom zapomněla ten svůj "úhel pohledu", je sám o sobě zajímavý. Mě zde ale velmi zaujala zejména Martha Issová v roli dívky s Aspergerovým syndromem. Českého lva za vedlejší ženskou roli si Issová bezesporu zasloužila. Jinak musím též vyzdvihnout hudbu Jana Ponocného (s chytlavými anglickými písněmi), která spolu s pěkně nasvícenými záběry dodává filmu příjemnou náladu. (05.03.2023)